Tyto věty raději nikdy neříkejte nahlas, nebo budete okamžitě vypadat jako nekňuba

Všichni jsme někdy něco plácli a hned bychom si nejradši přetáhli kapuci přes hlavu a utekli. Jenže i takové „ups“ má své důsledky. Jazyk je totiž mocný nástroj a jakmile z nás vypadne věta, která zavání trapností, povýšeností nebo sebelítostí, už ji nelze vzít zpět.

Tyto věty raději nikdy neříkejte nahlas

Ne nadarmo se říká, že vyřčená slova nelze vzít zpět. Lidé si je totiž povětšinou pamatují. Abyste se vyhnuli společenským trapasům a nevypadali jako nekňubové, máme pro vás seznam vět, které je lepší nikde neříkat. Pokud vám totiž omylem vyklouznou z úst, budete za nekňubu naprosto všude. Na pracovním meetingu, večírku s přáteli nebo během rozhovoru na první schůzce. Jaké věty to jsou?

1. „Já to stejně nikdy nedokážu.“

Na první poslech možná upřímné, ale poměrně nešikovné sdělení. Tato věta není ani tak pokorná, jako spíš zoufalá. Sebevědomí je přitažlivé a jeho úplný opak vyzařuje nejistotu, která dřív nebo později unaví i toho nejtrpělivějšího posluchače. Místo toho si nechte pochyby na chvíli ticha a řekněte si je maximálně doma do polštáře.

2. „Já jsem ti to říkal/a.“

Věta, kterou slyšet nechce nikdo a obzvláště ve chvíli, kdy se vám něco nepovede a někdo jiný vás škodolibě upozorní na to, jak jste neschopní. To samé ale platí pro vás. Zkuste ocenit, že lidé dělají to nejlepší možné, co v danou chvíli mohou a každý neúspěch je krokem k tomu uspět příště. Tato věta opravdu nepůsobí moudře, ale spíše povýšeně. Nikdo nechce stát vedle někoho, kdo mu do očí servíruje vlastní pravdu jako dezert ve chvíli, kdy ho trápí hlavní chod plný problémů a neúspěchu.

3. „Já na to nemám čas.“

Ve skutečnosti to zní jako: „To není moje priorita.“ Je přitom jedno, zdali jde o pozvání na kávu, pracovní projekt nebo pomoc kamarádce. Lidé čtou mezi řádky. A pokud jim odpovíte větou „Nemám čas,“ jakoby slyšeli: „Nestojíš mi za to.“ Pokud je něco opravdu mimo vaše možnosti, řekněte to citlivěji: „Teď je to pro mě složité, ale pokusím se ti pomoci.“

4. „Já to mám prostě těžší než ostatní.“

Tato věta může znít jako výzva k empatii, ale často vyzní jako sebelítost. A to je společensky jeden z nejméně atraktivních postojů. Každý člověk má své problémy, nikdo však nechce být v blízkosti někoho, kdo se v nich utápí a čeká, že ho ostatní budou litovat.

5. „To je pod mojí úroveň.“

Arogance, jak se patří. I kdyby to tak skutečně bylo, nikdy není dobré to říkat nahlas. Tato věta nejenže zraňuje ostatní, ale navíc vypovídá o tom, že si své ego nosíte jako štít. Pokora otevírá dveře, pýcha je zabouchne dřív, než stačíte vejít. Zkuste na to pro příště myslet, než vám podobná věta vypadne z úst.

6. „Já už se nezměním.“

Věta, která jako by říkala: „Nezajímá mě, jaký dopad mají mé činy na ostatní.“ Ve vztazích i v práci jsou flexibilita, kompromisy a ohleduplnost důležité. Pokud se vymezíte jako někdo, kdo není ochoten na sobě pracovat, zůstanete stát na místě a ke všemu často úplně sami.

7. „Já nevím, jak tobě, ale mně se daří skvěle.“

Sebevědomí? Možná. Ale spíš to zní jako chlubení, které zavání potřebou validace. Mluvit o vlastním štěstí je v pořádku. Mělo by to být ale pronášené s citem, pokorou vůči ostatním, empatií a ideálně také s upřímným zájmem o druhého.

Mlčeti zlato

Naše slova mají sílu. Mohou pohladit, inspirovat, ale i říznout jako nejostřejší nůž. Příště, než některou z těchto vět vypustíte, zkuste se na chvíli zastavit. Co chcete, aby si o vás lidé zapamatovali? Sebevědomou, vřelou a inspirativní osobnost? Nebo někoho, kdo se topí v lítosti a hledá výmluvy? Jazyk je zrcadlem vaší duše a je jen na vás samotných, co v něm uvidí lidé kolem vás.

Iveta zjistila, že její “Manžel si píše s jinými ženami na internetu. Prý jen flirtuje, ale ji to bolí