Ten pocit jsme už asi zapomněli. To, když děti poprvé objeví, že slova mají stavbu a věty pravidla, je to jako by se jim otevřela tajemná komnata. Jenže co když jste tu komnatu dávno opustili a klíč už se ztratil? Připomeňte si, jak zábavná i záludná může být čeština z prvního stupně. A zjistěte, jestli byste dnes prošli testem pro první stupeň základní školy.
„Mamííí, jak se píše ‘lyže’? Je to s tvrdým i, že jo?“ volá ze svého pokoje osmiletý Matyáš a mezitím se snaží dokončit domácí úkol z českého jazyka. Maminka nakukuje do dveří, v ruce utěrku a v hlavě padesát jiných věcí, ale automaticky odpoví: „Tvrdý. Protože je to po ‘l’.“ Pak se na chvíli zarazí, ale to jen proto, že nad tím začala přemýšlet. „Počkat… nebo je to měkký?“ Tak to by se nám stávat nemělo.
Čeština z prvního stupně, tedy pro děti zhruba od šesti do jedenácti let, je zrádná v tom, jak jednoduše vypadá. Učíme se psát i/y, poznáváme slovní druhy, skládáme první věty. Ale pod tou zdánlivou jednoduchostí se skrývá systém, na který jsme možná dávno zapomněli. A právě na tohle jsme se zaměřili. Vzpomněli jsme si na ta školní rána s penálem v tašce a svačinou v ruce, kdy se řešilo, jestli je „mě“ předmětem, nebo příslovečným určením. A co teprve ten okamžik, kdy dítě poprvé narazí na větu: „Naše slepice Klára snesla čtyři vajíčka,“ a vy mu máte vysvětlit, proč jakým slovním druhem i větným členem je slovo "čtyři". Nebojte, tím vás ale trápit nebudeme, větné členy si necháme na jindy.
„Někdy se mi zdá, že děti mají k češtině úplně jiný vztah než my dospělí,“ říká učitelka druhého ročníku Jana Cermanová. „Ony vnímají jazyk jako hru, zatímco my ho bereme spíš jako nutnost.“ A možná právě proto nám některé ty staré poučky vypadly z hlavy. Čeština na základce ale není jen o diktátech a doplňovačkách. Je to jazyk ve své nejbarevnější podobě. Je to svět, kde se učíme, že se slova dělí na slabiky, kde čteme první věty a kde víme, že slovo „kočka“ je podstatné jméno, konkrétní, rodu ženského. A taky svět, kde se poprvé naučíme, že za větou patří tečka. (Nebo otazník, že.)
A tak vznikl nápad připravit kvíz, který vás vrátí do těch časů. Žádné přechodníky, žádné větné členy druhého stupně, jen hravé otázky z učiva prvního. A varujeme: čím víc si budete myslet, že to dáte levou zadní, tím víc vás možná překvapí, jak důvtipná a vynalézavá je právě ta základní čeština.
„Moji rodiče zkoušeli nějaké vaše kvízy se mnou,“ řekla mi jednou kamarádka mého syna, desetiletá Sofie. „Táta se zasekl hned u první otázky. A pak říkal, že to máme určitě jinak než on, když byl malej.“ Možná měl pravdu, protože jazyk se vyvíjí, přibývají nová slova a občas se změní i pravidla. Ale základ zůstává.
Český jazyk z prvního stupně není jen dětská verze pravopisu. Je to základní nástroj, jak popsat svět. A právě to z něj dělá něco, co stojí za to si připomenout i nyní, když jsme ze školy už nějaký ten pátek venku. Tak co, ještě víte, co je podstatné jméno, co znamená „synonymum“ nebo kam patří háček? Ale nebojte, bude to mnohem lehčí.
Autorský text
