Pamatujete si na dětství a na dny, kdy svět voněl po Pedro žvýkačce? I na to, co se dělo v minulém století za socialismu a co o trochu později? Stejně jako si naše maminky přály fialky, bonbony, které jsme my už neznali, tak se na nás naše děti dívají nechápavě, když mluvíme o kazetách anebo jim vyprávíme, jak džíny byly nedosažitelný luxus. Co se nakupovalo, na co jsme se dívali v televizi a jaká byla oblíbená hračka, na to všechno si zavzpomínáme v našem dnešním kvízu. Jestli znáte odpovědi, pak máte vyhráno.
Vyrůstat za socialismu znamenalo na jednu stranu vystačit si. A taky se radovat z maličkostí. Byli jsme víc spolu, víc venku, víc bezstarostní, protože všeho bylo méně. To, co dnes děti považují za samozřejmost - sociální sítě, YouTube, chytré telefony, nonstop stream, to tehdy neexistovalo a ani by nás nenapadlo, že jednou bude. A přesto jsme se nenudili. Stačila guma, céčka, přebírání… nebo vyřezaný prak.
Céčka byla naprostá nutnost
Zeptej se jakéhokoli „dítěte osmdesátek“, co byla céčka a rozsvítí se mu oči a zvednou koutky. Tyhle plastové řetízky v nejrůznějších barvách a tvarech, nejčastěji písmene C jako céčko, později i „esíčka“, paragrafy a další tvary se sbíraly, vyměňovaly, házely a skládaly. Kdo měl fosforeskující nebo metalízové, ten byl král třídy. Mezi další hračky, po kterých jsme šíleli, patřili „igráčci“ – plastové figurky dělníků, policistů i zdravotnic. A pak samozřejmě Rubikova kostka – nekonečně frustrující i fascinující zároveň. Málokdo ji složil, ale každý ji měl. Ostatně, ta se zase s pompou vrací do módy!
Programy byly dva, později pak tři. Ano, celé tři. A něco, co by stálo za vidění, vysílaly jen pár hodin denně. Přesto jsme seděli nalepení na obrazovce, když běželo Studio Kamarád, Večerníček nebo o víkendu Televarieté. Kdo by zapomněl na Jů a Hele, Boba a Bobka nebo legendárního Pana Tau? Dagmar Patrasová byla princezna všech dětí, a to nejen v pohádkách, ale i v dětském programu. A když se ozvalo úvodní „haló haló“ z Magionu, bylo jasné, že začíná hodina televizní vědy, hry a zábavy. Anebo Vega! A v nich někdy příběhy psa Gora, Majky z Gurunu a mnohé další.
Bony, Tuzex a vůně nedostupnosti
Pro „běžné“ hračky se chodilo do Domu hraček, ale ty opravdové poklady byly v Tuzexu. Tam jste ale nepotřebovali koruny, nýbrž bony, zvláštní měnu, kterou se kšeftovalo po známostech. Králem byl ten, jehož rodiče mohli jezdit do Maďarska, protože tam byly hračky nejlepší. O zakázaném „západu“ se nám mohlo jen zdát. Kdo měl džíny Rifle, ten byl frajer, stejně jako ten, kdo měl doma magnetofon Tesla nebo plastové či ještě lépe kovové autíčko „angličák“, mohl se cítit jako americké dítě, alespoň na chvíli.
Dnešní děti by možná nevěřily, že největší dobrodružství bylo vylézt na garáže, házet šiškami nebo si postavit bunkr z deky a židlí. Nikdo nám neměřil screen time. Měřilo se maximálně, kdo doběhne nejrychleji na hřiště. I přesto jsme se měli skvěle. A možná právě díky těm omezením vzniklo to, co dnes tolik chybí, kreativita, schopnost improvizovat a radost z mála.
Doporučujeme
reklama
Jak moc si toho pamatujete?
Připravili jsme pro vás jakýsi retro kvíz, který vám ukáže, jestli jste skutečný nostalgický expert, řekněme raději pamětník, nebo jestli jste už pár kouzelných detailů socialistického dětství zapomněli. Ale nevadí, právě od toho jsou vzpomínky. Aby se vracely. I s vůní Pedro žvýkačky.
