44 Kč
Olga Hepnarová vstoupila do dějin Československa jako poslední žena popravená za čin, který tehdy šokoval celou zemi. A šokuje ji dodnes. Život Olgy Heopnarové byl poznamenán izolací, nepochopením a vnitřními démony, které ji nakonec vedly k tragickému rozhodnutí, které ovlivnilo životy řady lidí. Hepnarová svého činu nelitovala.
Dne 10. července 1973 se na pražské třídě Obránců míru odehrála událost, která navždy změnila život mnoha lidí. Olga Hepnarová, tehdy dvaadvacetiletá žena, úmyslně najela nákladním automobilem do skupiny lidí čekajících na tramvajové zastávce. Tento čin měl za následek osm mrtvých a několik zraněných. Co vedlo mladou ženu k tak drastickému činu? Jaký byl její život a co ji přimělo k masové vraždě?
Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 v Praze jako dcera bankovního úředníka a zubařky. Přestože její dětství nebylo na první pohled ničím výjimečné, postupně se u ní začaly projevovat psychické potíže. Podle jejích pozdějších výpovědí byly doma běžné fyzické tresty, rodiče ji ponižovali tím, jak ji oblékali a podle jejích slov postupně mrzačili její duši. Ve škole měla problémy s docházkou a komunikací se spolužáky, protože byla terčem jejich posměchu. Přesto byla údajně výbornou studentkou s dobrým prospěchem a zájmem o literaturu, hru na klavír a studium německého jazyka.
V osmé třídě však byla hospitalizována na psychiatrii poté, co se pokusila o sebevraždu a neustále chodila za školu, a následně byla umístěna do dětského ústavu v Opařanech, kde dokončila základní školu. Právě tehdy se její chování začalo ještě více zhoršovat. Podle výpovědí její sestry se v Opařanech naučila kouřit, začala mluvit sprostě a byla líná. Podle samotné Hepnarové ji děti v ústavu bily a šikanovaly, což ještě prohloubilo její pocit, že je společenský vyvrhel. V této době také řešila svoji sexualitu a nacházela větší uspokojení ve fyzickém kontaktu s dívkami než s muži.
Po opuštění ústavu se Hepnarová snažila najít své místo ve společnosti. Vyučila se knihovnicí a byla považována za tichou nenáročnou dívku. Bohužel právě v této době se pokusila zapálit venkovský dům v Zábrodí, který zdědil její otec. Ve stavení v tu dobu spala její starší sestra a dva nájemníci, kterým se požár podařilo uhasit a o varujícím činu Hepnarové se tak zprvu nikdo nedozvěděl. Ta vystřídala několik zaměstnání mimo Prahu, do hlavního města se ale nakonec opět vrátila. Nakonec se s pomocí matky usadila jako řidička nákladního automobilu, což jí poskytovalo určitou míru izolace, kterou vyhledávala. Koupila si chatu v obci Oleško, kde trávila svůj volný čas, avšak postupně ztrácela kontakt s rodinou i okolím.
Pobyt v chatě byl ale téměř nemožný obzvlášť přes zimu, a tak Hepnarové nezbylo nic jiného, než se odstěhovat na ubytovnu. Tam poznala svého přítele, který sám trpěl psychickými problémy, přesto se jí právě on snažil nejvíc pomoct a dokonce ji odvedl ke svému psychiatrovi. Ten se však duševním zdravím mladé dívky v podstatě odmítl zabývat a poslal ji domů s tím, ať si vezme dovolenou, aby si odpočala. Hepnarová od něj odcházela s pláčem a dalším utvrzením v tom, že se společnosti musí pomstít za svůj nevydařený život.
Hepnarová se cítila být obětí společnosti, která jí podle ní ubližovala a ponižovala ji. Její pocit odcizení a nenávisti vůči lidem rostl. Původně zvažovala různé způsoby, jak vyjádřit svůj protest, včetně vykolejení vlaku nebo použití střelné zbraně na veřejném místě. Nakonec se rozhodla použít nákladní automobil jako zbraň. Přibližně šest měsíců před činem začala plánovat útok. Den před ním poslala dopisy do redakcí novin Svobodné slovo a Mladý svět, ve kterých vysvětlovala své motivy a oznamovala svůj záměr.
Dne 10. července 1973 si Hepnarová vypůjčila nákladní automobil Praga RN a zamířila na pražskou třídu Obránců míru. Kolem 13:30 hodin najela na tramvajovou zastávku plnou lidí. Tři osoby zemřely na místě, další tři téhož dne v nemocnici a dvě později na následky zranění. Dalších dvanáct lidí bylo zraněno. „Proboha, vy jste usnula?“ Vykřikl na ni bezprostředně po činu jeden z policistů. „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala,“ odvětila Hepnarová chladnokrevně. Poté byla okamžitě zadržena a během vyšetřování se ke svému činu opět přiznala bez jakéhokoli projevu lítosti.
Během soudního procesu byla Hepnarová shledána plně příčetnou a zodpovědnou za své jednání, ačkoliv se její právník snažil upozornit na příznaky začínající schizofrenie. Hepnarová však sama trvala na tom, že je zcela zdravá, aby její čin měl větší váhu. Sama požadovala trest smrti a prohlašovala, že by svůj čin zopakovala. Dne 6. dubna 1974 byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Její matka podala žádost o milost, která byla zamítnuta. Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975 v pankrácké věznici v Praze, čímž se stala poslední ženou popravenou v Československu.
www.idnes.cz, www.seznam.cz, www.denik.cz
