Moderátorka zpráv televize Prima Eva Perkausová (26) se raketovou rychlostí vyšvihla mezi nejznámější televizní tváře. Mohla by být namyšlená, ale není. Skoro by se chtělo říct, že je to taková obyčejná „holka odvedle“. Dobře se s ní povídá, umí si ze sebe udělat legraci a nemá hvězdné manýry.
Zeptala jsem se vašich televizních kolegů, jakou otázku vám mám položit, aby vás alespoň trochu zaskočila nebo pobavila. A poradili mi, že se mám zeptat, co si s Romanem Šebrlem povídáte mezi moderátorskými vstupy.
Oni dobře vědí, proč vás navedli tímhle směrem... Během reportáží se totiž s Romanem špičkujeme, jako bychom ani nebyli ve vysílání. Dobíráme si jeden druhého, když se přeřekneme, vzájemně se trumfujeme. S Romanem jde takové soutěžení snadno. Dáváme si ale velký pozor, jestli nemáme zapnuté porty, aby nic z toho, co si říkáme, nebylo slyšet ven. A pak si také povídáme o tom, co nás zaujalo u právě vysílaných reportáží, kromě toho pak komunikujeme s režiséry a produkcí. Nic z toho nesmí narušit vysílání. Náš výkon ale musí být stoprocentní a běda, když se něco nepovede.
Dá se říct, že nejste s Romanem jen kolegové, ale i přátelé?
Určitě. Někde napsali, že jsme jako bratr a sestra, a přesně tak nějak to je. Hodně lidí si myslí, že je mezi námi víc než přátelský vztah, ale není to pravda. Jsme kamarádi, kteří spolu řeší to, co by jen tak někomu neřekli, v mnoha věcech si radíme. I kvůli Romanovi a našemu povídání se těším do práce.
Už vás před kamerou někdy něco rozesmálo, či naopak rozbrečelo?
Občas bývají chvíle, že se to hodí a my se s Romanem můžeme smát. A situace, kdy jsem měla na krajíčku? Vzpomínám si třeba na vysílání, kdy zemřel Karel Gott. Bylo to opravdu náročné, panovala smutná nálada, v reportážích se rekapituloval jeho život, a to na mě dolehlo. A pak samozřejmě nemůžu zůstat lhostejná, když vysíláme o týraných dětech, opuštěných starých lidech a zvířatech v útulcích. To bývají silné příběhy, ale musím udržet emoce na uzdě. Zatím jsem se před kamerou nerozbrečela.
Vždycky jste chtěla být moderátorkou?
Když jsem byla malá, toužila jsem být princezna. Pak jsem si přála být modelka a vzhlížela jsem k Adrianě Limě. Časem jsem zjistila, že modelka ze mě nebude, protože jsem drobná, malinká a nemám požadované míry. Když se podívám na současnost a položím si otázku, jestli je moje nynější práce to, co jsem chtěla dělat, a jestli se cítím na vrcholu kariéry, tak ano. Moderovat hlavní zpravodajství je pro mě pomyslný pracovní vrchol a upřímně musím říct, že si ani nedokážu představit, jakým směrem bych měla jít dál.
Opravdu vás nic nenapadá?
Ale ano, přemýšlela jsem o tom, ale zatím nemám konkrétní odpověď. Moderování zpráv opravdu cítím jako vrchol a doufám, že u toho ještě nějakou dobu vydržím. Přece jen to nedělám ještě tak dlouho a mám se pořád co učit. Už jsem slyšela názory, že bych se třeba jednou mohla pokusit o vlastní talk show. Ano, to by určitě posun byl, ale na to člověk musí mít velký přehled, musí umět s kýmkoli komunikovat, mít velkou slovní zásobu, a to myslím přichází až s věkem. V tuhle chvíli na nic takového nepomýšlím, ale nikdy neříkej nikdy.
Pravdou je, že klasická talk show je na českých obrazovkách doménou mužů...
No tak vidíte, vlastně je o čem snít, o co usilovat, kam mířit.
Snad mě omluvíte, když řeknu, že vás mnozí považují za klasickou „blondýnku“, a vy přitom taková nejste.
Já vím, že na někoho působím jako prvoplánová blondýna, která má s kdečím problém. Já věřím, že to tak není. Nejsem z těch, kteří se rozklepou a rozbrečí, když si nevědí rady. Vždy se snažím jednat. Jsem taková povaha, prostě všechno musí nějak jít. Až když zjistím, že si opravdu nevím rady, že to sama nezvládnu, pak teprve prosím o pomoc.
Předpokládám, že domácí práce ve stylu přitlouct hřebík a pověsit obraz nebo sestavit nábytek pro vás tedy asi nebudou žádný problém.
Odmalička jsem zvyklá pomáhat mamce, protože jsem od puberty vyrůstala bez táty. Nějaké skládání stolu, montování skříně a podobně jsem dělala většinou já, přestože mám dva starší bratry. Jsou totiž klidnější povahy, introverti, zatímco já musím řešit všechno hned, takže to vždycky nějak vyplynulo ze situace. Neříkám, že bych dokázala sestavit celou kuchyňskou linku, to ne, ale se základními pracemi si poradím.
Zmínila jste své bratry. Byla jste jejich sestřička, kterou ochraňovali, nebo jste se spíš prali?
Každého hned napadne, že když jsem byla nejmladší a ještě holka, musela jsem být opečovávaná. Zapomeňte na to, i když oproti nim jsem o hodně energičtější. Vladimír je starší o sedmnáct let a Sebastian o rok a půl, ale pořád mám pocit, že to je spíš můj mladší brácha. S bratry se vídáme často, vztahy máme skvělé, ale jestli se dozvědí, že o nich mluvím, zblázní se.
Pokud vím, tak maminka stála za začátkem vaší kariéry, směrovala vás. Jaký máte dneska vztah?
Jsme jedno tělo, jedna duše, rozumíme si skvěle, ale samozřejmě se i hádáme. To je myslím úplně běžné a normální. Sleduje moji práci, říká mi, co se jí líbilo a co naopak ne, co by udělala jinak. Snaží se být kritik i rádce a já ji respektuju. Věřím, že je spokojená s tím, co a jak dělám, že je na mě hrdá, i když to třeba nedává nijak okatě najevo.
Jak vůbec rady a kritiku přijímáte?
To je těžké, protože sto lidí rovná se sto chutí. Každý vám řekne něco jiného. Z každé kritiky je dobré si pro sebe něco vzít, pokud je tedy samozřejmě dobře míněna. Od maminky si poradit nechám, i když někdy jí vysvětluju, že v živém vysílání jsou situace, které nemůžu ovlivnit.
Umíte se povznést nad komentáře, které občas najdete u svých fotek a článků? Čtete je vůbec?
Ne. Občas mi něco pošlou známí, abych věděla, co se o mně kde píše, ale já se tím snažím nezabývat. Problém je, že to čte právě maminka a pak mi volá. Já už se nad to umím povznést a jít dál.
Vážně už vás to nezasáhne?
Teď už ne. To by se člověk musel utrápit, kdyby se nad každým článkem pozastavoval. Je lepší to neřešit.
Jste pořád pod drobnohledem. Trvá vám dlouho, než ze sebe „uděláte“ Evu, která vyjde ráno ven?
V soukromí se moc nelíčím, takže pokud nemám žádnou pracovní povinnost, trvá mi úprava pár minut. Něco jiného je, když jdu na nějakou akci, to mi zabere třeba hodinku. Do práce se nelíčím vůbec, protože o líčení se postarají vizážistky v televizi.
TEXT: JANA MARXTOVÁ
