Dožínky hrály v životech našich předků klíčovou roli. Jednalo se o slavnostní ukončení žní a poděkovaní za úrodu, které bylo doprovázeno bujarými oslavami, stoly prohýbajícími se jídlem i pitím a také všelijakými pohanskými tradicemi a zvyky. Ačkoliv v dnešní době lidskou práci nahradily stroje a místo vesničanů pole sklízí kombajny, Dožínky se ze slovanského folklóru nevytratily. Dostaly jen jinou podobu. Podívejte se s námi, jak Dožínky oslavovali naši předci v dobách dávno před námi. Svátek může být tajemnější, než se na první pohled zdá.
Než si lidé zaslouženě odpočinuli na oslavách dožínek, čekala je tvrdá práce. Dožínkám totiž předcházely žně, které byly charakteristické úmorným úsilím na poli. Práce se účastnili muži, ženy i děti bez ohledu na věk. Není proto žádných pochyb o tom, že oslavy sklizně nazývané jako dožínky musely být skutečně velkolepé. Bylo toho přeci jen dost, co slavit. Zasloužená odměna na sebe nenechala dlouho čekat.
Dožínky našich předků
Obžínky, dovazná nebo třeba dožatá. Dožínky měly plno jiných názvů, ale význam zůstával stále stejný. Oslavovali je už Keltové, kteří svátku říkali Lughnasad. Ačkoliv si to možná neuvědomujeme, dožínky jsou tu s námi již od nepaměti. Tradice se od sebe lišily v závislosti na vesnici či regionu, ale základ byl jen jeden. Hlavní součástí dožínek byly děkovné rituály za úrodu a projevy vděčnosti, které sahají až do pohanských dob.
Oslavy následovaly hned po žních, které byly v místech, kde se pěstovalo obilí, klíčovou událostí roku. Vše záviselo na stavu dozrání, ale podle dochovaných záznamů můžeme říct, že se s kosením obilí začínalo většinou od 13. července, tedy ode dne svátkusv. Markéty. Svědčí o tom také pranostika, která uvádí, že „Svatá Markéta hodila srp do žita“.Jakmile bylo všechno obilí sklizeno a lidé si mohli konečně oddechnout, začalo se slavit. Přestože v dnešní době většinu práce odvádějí stroje, dožínky mají datum stanovené i dnes. V současnosti svátky sklizně připadají symbolicky na datum 28. srpna.
Poslední dožínkový snop
Poslední dožínkový snop z obilí byl naprosto specifickou záležitostí. Říkalo se mu různými názvy:baba, dědek, žebrák, stará či nevěsta. Lidé se k němu chovali s úctou a pokorou. Ozdobili jej polním kvítím, pentličkami, popřípadě jej oblékli do ženských či mužských šatů. Takto „vymóděný“ snop poté naložili na žebřiňák, který byl taktéž ozdoben všelijakými květinami, obilím či stuhami, a vyjeli s ním na cestu pryč z pole. Nebyla to ale jen tak ledajaká jízda. Na poli se v té době už začínalo popíjet, a tak se šlo lidem opravdu zvesela. Do toho vesničanům na cestě hrála lidová muzika.
Odvozem posledního sklizeného snopu to ale ještě nekončilo. Ve stodole zaujal čestné místo, protože lidé věřili, že se v něm skrývá sám duch obilí. Důsledná péče o poslední snop byla jakousi zárukou bohaté úrody v následujícím roce. Z tohoto důvodu jej také mlátili jako poslední, někdy si ho dokonce nechávali pro štěstí až do příštích dožínek. Pověr kolem posledního snopu se jen a jen hemžilo. Aby byla napřesrok stejně dobrá úroda, bylo vhodné kolem snopu tančit, popřípadě se hýbat do rytmu rovnou s ním.
Ryze dívčí záležitostí bylo pletení dožínkového věnce. Jeho kvalitní příprava byla klíčová, a proto se děvčata musela na výrobu věnce řádně soustředit. S pletením dívky začínaly zhruba týden před dožínkami. Obilné klasy, luční kvítí, vlčí máky, chrpy, jeřabiny či makovice. To vše mohl dožínkový věnec obsahovat. Jeho zdobení se odvíjelo od dané vesnice, někde se kupříkladu přidávaly stuhy, jinde slaměné ozdoby, ale nechyběly ani koláčky či chleba. Na začátku dožínkových oslav se věnec předával hospodáři. Role se zhostili ti nejlepší z nejlepších, a sice nejkrásnější děvče a nejpracovitější chlapec.
Dožínky v pohanských dobách
Za časů našich předkůse s oslavami dožínek pojilo neodmyslitelně také předpovídání budoucnosti. Pomocí věštění lidé predikovali, jak bohatá bude úroda příští rok, a na co se mají raději připravit. Spojení s přírodními cykly bylo pro naše předky naprosto zásadní. Historie slovanských dožínek sahá až do 12. století. V té době byly pro Slovany dožínky prakticky nejvýznamnějším svátkem. Slované ale nevelebili jenom úrodu a konec žní či práce. Vážili si zejména přírodního bohatství. Projevovali úctu k přírodě, která jim poskytla množství obilí. Díky tomu mohli přečkat krutou zimu. Byli vděční za to, co mají. Obdivovali sílu matky Země i lidského ducha.
Na celém českém území lidé dožínky oslavovali až do poloviny 19. století. S postupem času, jak se měnila společnost, se začaly proměňovat také staré zvyky a obyčeje. Tradice dožínek postupně ustupovala modernějšímu pojetí světa a jen těžko se k ní lidé vraceli. Od počátku 20. století se dožínky pojily spíše s agrární stranou, nejvýznamnějším politickým subjektemv prvorepublikovém Československu. Agrárníci se rozhodli tradici dožínek zachovat, přesto měly oslavy už zdaleka jinou podobu. Charakteristickým znakem prvorepublikových dožínek se stalprůvod selské jízdy a tanec české besedy.
Původní význam dožínek ztratil na své síle a na pohanské zvyky, jako by si nikdo nevzpomněl. V současné době jsou oslavy dožínek k vidění od začátku srpna až do konce zářína různých místech napříč republikou. Jedná se o zábavné společenské akce, které se pojí s farmářskými trhy, akcemi pro děti, jarmarky či soutěžemi o nejlepší pekařský výrobek. Jakkoliv krásné a zajímavé tyto akce jsou, s pravými dožínkami našich předků mají, bohužel, jen málo společného. Pohanské tradice vymizely a jen málokdo si uvědomí, že právě slavnosti, které dnes navštěvuje, mají mnohem hlubší kořeny, než se na první pohled zdá.
Galerie: Dožínky podle tradic našich předků: Podívejte se, jak to mohlo na venkově v době dožínek vypadat
