Nikdo nezachytil atmosféru dožínek tak dokonale, jako polský malíř Alfred Wierusz-Kowalski. Ten na svém obraze z roku 1910 připomíná, jak oslavy sklizně v minulosti vypadaly.
Dožínkový průvod na Táborsku v polovině 19. století. Vesničané se oblékli do krojů a posilnění pivem či kořalkou se vydali za doprovodu lidové muziky za hospodářem, jehož úkolem bylo oslavy dožínek oficiálně zahájit.
Základním typem dožínkového věnce bylo takzvané dožínkové slunce. Vytvářelo se tak, že se klasy pletly paprskovitě od středu, až se vytvořil hustý kruh. Ve středu byl věnec zpevněn ještě malým věnečkem z obilí.
Oslavám dožínek předcházely žně. Veškerá úroda se musela sklidit a odvést do stodoly. Jen díky tomu mohli vesničané přežít krutou zimu. Vlámský umělec specializující se na miniatury, významný nizozemský malíř Simon Bening, zachytil srpen ve své ryzí podobě.
Nic nebylo v období července a srpna důležitější než sklizeň obilí. Když bylo vše hotovo a práce byla u konci, na vsi se připravovaly oslavy sklizně zvané dožínky. Na nich si mohli statkáři zaslouženě odpočinou, popít alkohol, pojíst vdolky či buchty, zatančit si a důkladně oslavit odvedenou práci.
Když už byla všechna práce hotová, mohlo se začít slavit. V doprovodu lidové muziky se vesničané oddávali tanci. Na stolech se jim leskly hromady buchet, vdolků i masa, nouze nebyla ani o litry piva či kořalky. Pořádná dřina na poli se musela řádně oslavit.
Poslední dožínkový snop byl veleváženým symbolem, který zaujímal ve stodole čestné místo. Aby byla napřesrok opět bohatá úroda, mělo se kolem snopu tančit. Kdo měl zájem, mohl se roztančit v rytmu lidové hudby se snopem v náručí.
Ačkoliv tvrdou lidskou dřinu nahradily v moderní době stroje a místo vesničanů pracují na polích kombajny, tradice zůstávají. I v 21. století si lidé na různých kulturních a zábavních akcích dožínky rádi připomínají.
