Vztahy kdysi bývaly jiné. Byly něčím, o co se člověk mohl opřít, i když zrovna procházel chaosem. Dnes ale často připomínají spíš rychle míjející zastávky, u kterých se ani nevyplatí zastavit, protože dlouho nesetrváte. Možná je to dobou, možná tím, že jsme přetíženi možnostmi, nebo jen tím, že neumíme zůstat v nepohodlí a řešit problémy jako dva dospělí lidé. Důvodů může být mnoho. Odejít z partnerství, které vlastně funguje, jen proto, že někde za rohem čeká něco nového, však není o druhém z partnerů, jak se můžete mylně domnívat…
Moderní vztahy jsou postavené na očekáváních, která mnohdy nemají s realitou nic společného. Chceme, aby byl partner zároveň nejlepší přítel, milenec, terapeut, aby nás motivoval, byl rodič i dobrodruh. Chceme, aby byl vždy přítomen, ale ne příliš, aby se nám nikdy neodcizil, ale zároveň aby nás neustále překvapoval. Tlak, který vytváříme sami na sebe i na druhé, je obrovský. A když se objeví první nerovnost, první zklamání nebo první chvíle nudy, máme tendenci vzít nohy na ramena a rychle utíkat pryč. Ne proto, že vztah nefunguje, ale protože se bojíme práce, která je s opravdovou intimitou spojená.
Nestabilita partnerství
Dalším problémem je, že „žijeme v době neomezených možností. Sociální sítě nám podsouvají představu, že existuje někdo dokonalejší, pozornější, atraktivnější nebo vnímavější. Stačí přejet prstem po displeji telefonu a člověk má pocit, že svět je plný lidí, kteří by se k němu hodili víc než ten, vedle kterého zrovna usíná. Jenže tato představa je jen iluze. Online realita není skutečným životem, jen pečlivě vybraným výřezem toho, co nám druhý dovolí vidět. Přesto dokáže natolik ovlivnit naše vnímání, že začneme pochybovat o tom, co máme doma,“ uvedla psychoterapeutka Maggie Martinez.
Neschopnost prohrávat
Nestabilita vztahů často přichází i z toho, že neumíme prohrávat. Dřív se věřilo, že vztah je něco, co se buduje. Dnes je to často něco, co se hodnotí. Pokud partner nesplní očekávání, která jsme mu ani neřekli, pokud nepodpoří tam, kde jsme to potichu chtěli, nebo pokud nezvládne být vždy stoprocentní, máme tendenci se stáhnout. Místo aby vztah rostl skrze překážky, končí při prvním zakolísání. Ne proto, že by byl špatný, ale protože neumíme pracovat s frustrací.
Velkou roli hraje i strach. „Strach ze závazku, strach z rutiny, strach z toho, že se jednou probudíme a budeme litovat, že jsme zůstali. Paradoxem je, že právě tento strach nás často dovede k opuštění vztahu, který měl obrovský potenciál. Utíkáme od něčeho, co funguje, protože máme pocit, že bychom si mohli nechat ujít něco ještě lepšího. Jenže za honbou po ideálu často přehlédneme skutečnou hodnotu člověka, který stojí vedle nás,“ upřesnila Martinez. A pak je tu jedna z nejdůležitějších věcí.
Fungující vztah neznamená, že je dokonalý. Znamená to, že se v něm dva lidé snaží. Že spolu komunikují, i když je to nepříjemné. Že se učí jeden druhému rozumět, i když to někdy nejde hladce. Že rostou místo toho, aby utíkali. Opustit fungující vztah kvůli něčemu novému, o čem vůbec nic nevíme, je často jen útěkem před vlastní nezralostí. „Pokud tedy máte pocit, že vás láká něco jiného, zastavte se a zamyslete se, co vám skutečně chybí. Možná to není partner, možná je to jen pocit novosti, který ve stávajícím vztahu nemáte. Možná hledáte něco, co si můžete dát sami. A možná stačí přestat utíkat a začít budovat vztah, který už dávno máte. Protože stabilita není samozřejmost. Je to výsledek práce, trpělivosti a ochoty zůstat, i když to není zrovna snadné,“ uzavřela problematiku unáhlených rozchodů Martinez.
„Zrovna když mi bylo nejhůř, našla jsem lásku. V nemocnici,“ vypráví Valentýna
Galerie: Nestabilita partnerství: Proč tak rychle opouštíme vztahy, které fungují, abychom navázali jiné
