“Začala jsem se bát smrti a nevím, jak to bude dál,” má strach Ilona

Paní Ilona brala smrt jako součást života. Zemřela jí maminka, babička, teta a pár dalších lidí. Je to smutné, ale čas postupně otupí všechny rány. V posledních dvanácti měsících však ztratila tři velmi blízké kamarádky. A najednou se začala zpochybňovat a řešit své zdraví. Vše se změnilo a ona zažívá opravdu velký strach. Strach o své vlastní zdraví.

Netušila jsem, že se mě jednou bude týkat zrovna toto téma. Byla jsem se smrtí smířená. Když mi zemřela babička, bylo to pro ni vysvobození. Cítila to ona, cítila jsem to i já. Jenže kamarádky? U nich to rozhodně nečekáte. Jedna se dlouhé roky léčila s rakovinou, druhou zničehonic skolil infarkt a třetí kamarádka odešla asi tři měsíce poté, co se dozvěděla, že má rakovinu plic. Byla to rána za ranou. Nemám moc přátel a toto byly blízké kamarádky. Všechny jsem držela za ruku, když jim bylo nejhůř, a ony podpořily mě, když mi bylo v životě úzko. Najednou jsem si uvědomila, že smrt je pořád někde poblíž a může přijít kdykoli. A že i já jsem smrtelná. Nikdy předtím jsem se nad tím tolik nezamýšlela, žila jsem normálně, řešila práci, rodinu, každodenní starosti. Teď mám pocit, že už neumím myslet na nic jiného než na to, že jednou přestanu existovat.

Bojím se smrti

Chodím na nejrůznější vyšetření a kontroly. Všechno je prý v pořádku, ale já tomu nevěřím. Pořád se mi zdá, že se mnou něco není dobře, že se mi v těle schovává nějaká nemoc, kterou doktoři ještě neodhalili. Začalo se to promítat i do mého běžného života. Když sednu do auta, hned se bojím, že nabourám. Na přechodu se rozhlížím snad desetkrát, než vůbec udělám krok. Někdy čekám tak dlouho, až na mě ostatní lidé koukají, co se děje. Ale já mám prostě strach.

Neumím se uvolnit, neumím si užít obyčejné věci, pořád myslím na smrt. Cítím, jak mě to omezuje, jak ztrácím radost ze života. Ale zároveň nevím, co s tím mám dělat. Když se snažím o tom mluvit s rodinou, říkají mi, že to přeháním, že jsem zdravá a mám se radovat ze života. Jenže já to prostě nedokážu. Bojím se, že tenhle strach už mě nikdy nepustí. Myslím na smrt prakticky neustále, bojím se jí a nechci, aby přišla. Uvědomila jsem si, jak moc pomíjivý je život a že se člověk může probudit a taky už neprobudit. A tohle já nechci. Mám v životě ještě dost plánů.

Nejlepší odpověď na situaci paní Ilony má Psychology Today

Jednou z nevyhnutelných životních výzev je smíření se s faktem, že každý z nás jednou zemře. Většina lidí má tendenci před touto myšlenkou utíkat. Vyhýbání se smrti bývá nejčastější strategií, jak se s ní vypořádat. Jenže právě takové způsoby mohou někdy vést k pocitům existenciální úzkosti a snižovat naši životní spokojenost. Proto je důležité vědět, jaké hodnoty jsou pro nás skutečně nejpodstatnější, a snažit se žít tak, aby náš život měl smysl v jejich duchu. Často se totiž na život díváme zkresleně, smrt vnímáme jako hrozbu, která nás oddělí od všeho, na čem lpíme. Naše emoce jsou přitom silně formovány našimi přesvědčeními a hodnotami. Stejně jako pozorovatel ovlivňuje to, co pozoruje, můžeme i my ovlivnit, jak budeme různé životní situace prožívat. Pokud si osvojíme schopnost volit, jak si určitou skutečnost vyložíme, můžeme se osvobodit od mnoha negativních emocí a žít klidněji a naplněněji.

Jak má paní Ilona postupovat? Dokáže svůj strach ovládnout? A začne si znovu užívat život a všechno, co ji nabízí? Jak byste se v této situaci zachovali vy? Přečtěte si také příběh paní Marie, která chce s dcerou mluvit, ne si psát zprávy.