“Před rokem a půl nám zemřel syn a svět se pro mě zastavil. Vánoce nemůžu slavit,” pláče Bára

Paní Bára (46) si před rokem a půl prošla něčím, co by neměl zažít žádný rodič. Přišla o své dítě. O syna, kterého vychovávala, starala se o něj. Se kterým se smála, povídala si. Nepozorný řidič jejich život změnil. A ona od toho okamžiku neví, co dál. Jak dál žít. Ví, že by měla, protože je tady její dcera, která ji potřebuje, ale neumí to. Neumí se nadechnout a žít.

Před rokem a půl nám zemřel syn a svět se pro mě zastavil

Zemřel mi syn. Nám syn. Mě a manželovi. Naší dceři zemřel bratr, kamarád a parťák. Srazil ho nepozorný řidič. Jedna vteřina, jeden okamžik, který mi vzal dítě a rozbil celý můj život na kusy. Od té doby mám pocit, že se svět točí dál jen pro ostatní, ale pro mě zůstal stát.

Dny plynou, ale já v nich nejsem. Jen přežívám. Pamatuji si ten den do detailu. Telefonát, kterému jsem nerozuměla. Slova, která ke mně doléhala, ale mozek je odmítal přijmout. Myslela jsem si, že je to špatný vtip. Tohle se přeci mě stát nemůže. Čekání v nemocnici, nekonečné hodiny a pak věta, po které se mi zhroutilo všechno. Od té chvíle už nejsem stejná žena. Nejsem tou mámou, kterou jsem byla. Nejsem tou Bárou, kterou jsem znala. Nemám ráda Vánoce.

Vánoce od té doby nenávidím. Všechno, co s nimi souvisí, mě fyzicky bolí. Světýlka, koledy, reklamy plné štěstí a rodinné pohody. Pro mě jsou Vánoce připomínkou toho, co už nikdy nebude. Prázdného místa u stolu. Ticha v pokoji, kde kdysi byl smích. Nechci stromek, nechci dárky, nechci sváteční večeři. Nechci předstírat, že je něco krásné, když uvnitř cítím jen bolest.

Moje dcera trpí

Vím, že tím trpí moje dcera. Vidím to na ní. Snaží se být silná, snaží se mě rozveselit, navrhuje, že bychom mohly aspoň něco málo udělat „normálně“. Vím, že by chtěla Vánoce. Ne ty dokonalé z reklam, ale aspoň nějaké. A já mám velké výčitky. Jako bych selhávala znovu, nejen jako matka syna, který zemřel, ale i jako máma dcery, která tu pořád je. Jenže já to neumím. Nedokážu si nasadit úsměv. Nedokážu zapálit svíčku a říct si, že je to hezké.

Každý pokus skončí slzami, tlakem na hrudi a pocitem, že se dusím. Někdy mám pocit, že když připustím radost, zradím svého syna. Jako by bolest byla to jediné, co mi po něm zůstalo, a já se jí držím ze strachu, že když ji pustím, ztratím ho úplně. Nevím, jak dál žít. Vím jen, že žiju jinak než dřív. Že některé věci už nikdy nebudou jako dřív. A že Vánoce, svátky radosti a rodiny, jsou pro mě jen dalším připomenutím ztráty, se kterou se stále učím dýchat. Ne žít. Zatím jen dýchat.

K situaci paní Báry se vyjadřuje psycholožka Kathy Nickerson

Paní Báro,

ztráta dítěte je jedna z nejhlubších a nejbolestnějších zkušeností, jaké může člověk zažít. To, co popisujete, tedy pocit, že svět pokračuje bez vás, zatímco vy jen dýcháte, je velmi typický projev rodičovského truchlení. Nejde o slabost ani selhání, ale o přirozenou reakci na nepřirozenou ztrátu. Vánoce vaši bolest zesilují proto, že symbolizují rodinu, kontinuitu a radost, o které jste přišla. Je důležité říct jasně: nejste povinna se radovat, zdobit ani „fungovat“. Smutek nemá harmonogram a bolest po synovi není něco, co by se dalo obejít silou vůle.

Zároveň velmi citlivě vnímáte utrpení své dcery a vaše výčitky ukazují, jak moc vám na ní záleží. Je ale důležité oddělit dvě věci: bolest a lásku. To, že teď nezvládáte Vánoce „normálně“, neznamená, že svou dceru zraňujete nebo zanedbáváte. Možná by pro ni, i pro vás, mohlo být léčivé najít malý, společný a pravdivý kompromis. Ne stromek, ne velké oslavy, ale třeba krátký společný rituál: zapálení jedné svíčky za bratra, tiché posezení, procházka. Ne jako oslava, ale jako společné bytí. Tím dáváte své dceři zprávu: „Vidím tě, jsi tu se mnou,“ aniž byste popírala svůj smutek.

Velmi silná je vaše obava, že pokud si dovolíte kousek radosti, zradíte syna. Ráda bych vás ujistila, že bolest není jediný most k lásce. Vztah k vašemu synovi nekončí ve chvíli, kdy se zasmějete nebo kdy se vám na chvíli uleví. Láska k němu je hlubší než smutek a přežije i okamžiky světla. Možná teď ještě nejde „žít“, ale to, že dýcháte, je první a dostatečný krok. Pokud by se tlak na hrudi, pocit dušení nebo bezvýchodnosti zhoršoval, velmi vás povzbudím k vyhledání odborné pomoci zaměřené přímo na rodičovské truchlení. Nemusíte na to být sama. To, co nesete, je příliš těžké na jedno srdce.

Jak má paní Bára začít znovu? Jak má zpracovat celou bolestivou situaci a být tady pro svou dceru? Přečtěte si také příběh paní Mileny, která se stará o mámu a už nemůže.