“Po slabším infarktu žiju ve strachu ze smrti, bojím se každého píchnutí,” je zoufalá Ida

Paní Ida (63) prodělala slabší infarkt. Lékaři říkají, že má dobrou prognózu, vše dopadlo nad očekávání dobře. Dodržuje všechny předpisy, bere léky. Má dobré vyhlídky, ale ona se od té doby bojí žít. Každý den čeká, že se to stane znovu. A že tentokrát umře. Stává se z ní hypochondr, bojí se vlastní smrti.

Po slabším infarktu žiju ve strachu ze smrti, bojím se každého píchnutí

Před rokem jsem prodělala slabší infarkt. Nebyla jsem ten typ, co by si celý život stěžoval na zdraví. Chodila jsem na procházky, starala se o zahradu, hlídala vnoučata. Neměla jsem žádné viditelné problémy, a přesto se to jednoho dne stalo. A změnilo to úplně všechno. A pak jedno ráno přišel tlak na hrudi, slabost, studený pot. Sanitka, nemocnice, lékaři. Řekli mi, že jsem měla štěstí. Že to nebylo tak vážné. Že když budu brát léky, hlídat si tlak a cholesterol, můžu žít dál normální život.

Jenže já už normálně žít neumím. Od té doby poslouchám svoje tělo víc než kdy dřív. A možná až moc. Každé píchnutí na hrudi mě vyděsí. Každé bušení srdce znamená paniku. Když se mi zatočí hlava, mám pocit, že je konec. Měřím si tlak několikrát denně, hlídám puls, googluju příznaky.

Mohlo by se vám líbit

“Zrovna když mi bylo nejhůř, našla jsem lásku. V nemocnici,” vypráví Valentýna

Jsem asi hypochondr

Stal se ze mě hypochondr. Vím to. Vidím to na pohledech okolí. Děti už někdy protočí oči, manžel mi říká, ať se uklidním, že se nemůžu pořád pozorovat. Kamarádky mě ujišťují, že „to je určitě od nervů“. Jenže mně to nepomáhá. Strach se nedá vypnout rozumem. Nejhorší jsou večery. Když si lehnu do postele a v tichu slyším vlastní srdce. Každý úder mě uklidní a hned vzápětí vyděsí. Co když se zastaví? Co když to přijde znovu? Co když tentokrát nestihnu zavolat pomoc?

Vím, že své okolí obtěžuji. Vím, že se pořád ptám, jestli vypadám bledě, jestli nemluvím divně, jestli se nechovám jinak. Někdy se sama za sebe stydím. Ale ten strach je silnější než stud. Je to strach ze smrti. Syrový, opravdový, neodbytný. Říkám si, že bych měla být vděčná, že jsem tady. A já vděčná jsem. Jenže zároveň mám pocit, že žiju s neustálým tikáním bomby v hrudi. Že každý den může být ten poslední. Přála bych si vrátit se do doby, kdy jsem svému tělu věřila. Kdy mě nebolelo žít. Kdy jsem se nebála usnout. Ptám se sama sebe, jestli se ten velký strach dá někdy zkrotit. Jestli se do konce života budu bát.

Mohlo by se vám líbit

"Nemoc mě naučila žít, takže po čtyřech letech boje mám sílu začít znovu,” má jasno Soňa

Nejlepší komentář k situaci paní Idy mají odborníci z portálu Heart

Paní Ido,

to, co prožíváte, není slabost ani „hypochondrie“, ale velmi častá psychická reakce na prodělaný infarkt. Vaše tělo vás jednou zradilo v momentě, kdy jste mu věřila, a mozek si tuto zkušenost uložil jako ohrožení života. Od té doby je neustále ve střehu, skenuje každý signál a vyhodnocuje ho jako potenciální nebezpečí. Ten strach, který popisujete, je ve své podstatě strachem ze smrti, ale i strachem ze ztráty kontroly. Je důležité si uvědomit, že nejste „přecitlivělá“ a váš nervový systém je přetížený a zatím se nenaučil znovu cítit bezpečí.

Z psychologického hlediska se u vás velmi pravděpodobně rozvinula zdravotní úzkost po traumatické události. Neustálé měření tlaku, sledování pulzu a vyhledávání příznaků na internetu sice krátkodobě přináší úlevu, ale dlouhodobě strach paradoxně udržuje a posiluje. Mozek se tím učí, že nebezpečí je všude a pořád. Prvním krokem proto není „uklidnit se silou“, ale začít si nastavovat jemné hranice, například omezit měření vitálních funkcí na domluvené časy, postupně zkracovat googlování příznaků a učit se rozlišovat mezi reálným varovným signálem a úzkostnou reakcí těla. To se dá velmi dobře trénovat v psychoterapii, ideálně s někým, kdo má zkušenost s úzkostmi po zdravotním traumatu.

Dobrá zpráva je, že ten strach se dá zkrotit. Ne zmizet úplně, ale zeslábnout natolik, aby vám znovu dovolil žít. Velmi vám doporučuji kombinaci pravidelných lékařských kontrol (které dávají racionální jistotu) a psychologické péče (která pomůže uklidnit emoce a tělo). Kardio rehabilitace, práce s dechem, postupné znovunabývání důvěry v tělo a otevřené sdílení strachu, to všechno jsou cesty zpět. Nemusíte se smířit s tím, že budete do konce života žít v napětí. Vaše tělo přežilo. Teď je čas pomoci vaší mysli uvěřit, že ještě smí být klid.

Jak se má paní Ida zbavit strachu ze smrti? Co dělat, aby si užívala život jako před slabým infarktem? Přečtěte si také příběh Denisy, o kterou se táta nestaral, ale nyní chce její pomoc.

Galerie: “Po slabším infarktu žiju ve strachu ze smrti, bojím se každého píchnutí,” je zoufalá Ida

3 fotky 4 fotky