Rodiče jsou dva lidé, kteří v životě dětí zaujímají důležité místo, alespoň pokud je v rodině všechno v pořádku. Jenže ne vždycky to tak je. Někdy se jeden z nich rozhodne jinak a dítě s ním pak nemá až tak blízký kontakt, někdy dokonce takřka žádný. Má takový rodič po letech právo něco žádat? S tímto dotazem se na nás obrátila pani Denisa.
Paní Denisa (54) stojí před rozhodnutím, které v ní otevírá staré jizvy, o nichž si myslela, že už dávno přestaly bolet. Když vás rodič jako dítě opustí, naučíte se žít bez něj. Ale co když se po desetiletích vrátí, slabý, nemocný a s očekáváním péče? Musíte mu odpustit? Nebo máte právo říct ne?
Táta se o mě roky nestaral a teď chce mou péči
Bylo mi deset, když táta odešel. Pamatuju si přesně na ten den. Máma seděla u stolu, ruce se jí třásly, a já cítila, že se děje něco, co už nikdy nepůjde vrátit. Táta si sbalil věci a odešel za svou asistentkou. Řekl, že se na mě bude chodit dívat. Nechodil. Nejdřív jsem mu psala dopisy. Kreslila obrázky. Posílala mu jedničky ze školy. Pak mi došlo, že když nepřijde o Vánocích, nepřijde už nikdy. Jeho nová žena mě nechtěla, to jsem pochopila až později. Ale tehdy to bolelo. Strašně. A člověk se naučí žít bez svého otce. Vyrostla jsem, vystudovala, měla děti, práci, maminku. Táta byl jen jméno na rodném listě. Tak vzdálený, že se stal téměř cizím člověkem. A pak, před dvěma lety, zazvonil telefon. „Ahoj… tady táta.“ Ztuhla jsem. V duchu jsem se ptala: Který táta? Ten, kterého jsem neviděla třicet let? Ten, kterého nezajímaly moje narozeniny, svatba, porody?
Chce, abych se o něj postarala
Jeho žena zemřela. Zůstal sám. A najednou jsem „dcera“. Začal volat. Psát. Občas se chtěl vidět. Bylo to zvláštní, jako by se snažil dohnat tři desetiletí během tří měsíců. Nebolelo to jako dřív, ale byla v tom pachuť. Měla jsem pocit, že se mu jeho život, který si vybral, nepovedl. A že já jsem teď náhradní varianta. A teď? Teď je nemocný. Zapomíná. Motá se. Nezvládá sám vařit, dojít na nákup, brát léky. A chtěl by… pamatujete tu větu? „Aby ses o mě starala, Denisko. Jsi moje jediná.“
Cítím, jak se ve mně všechno vzpírá. Moje máma držela dvě práce, aby mě uživila. Táta žil život, kde jsem mu překážela. A teď mám opustit práci, rodinu, čas pro sebe – pro něj? A ještě něco je na tom kruté: necítím k němu nic. Ani nenávist. Jen prázdno. Jako když se díváte na souseda z vedlejšího vchodu. A jak se starat o někoho, kdo je vám vlastně cizí? Nechci se o něj starat. Nechci být ta na kterou si po letech vzpomněl, protože on potřebuje.
K odpovědi na situaci paní Denisy nás inspirovala Carol Bradley Bursack
Paní Deniso,
to, co prožíváte, je hluboce lidské a zároveň nesmírně těžké. Vaše reakce není krutost ani lhostejnost, je to důsledek let, ve kterých jste byla dítětem, které nedostalo to, co potřebovalo. A teď po vás někdo, kdo u toho všeho nebyl, chce, abyste nesla důsledky jeho rozhodnutí. Váš otec. Už samotná představa péče o člověka, se kterým nemáte žádný vztah, je náročná. A v okamžiku, kdy je tento člověk rodičem, který vás v dětství opustil, se situace komplikuje ještě víc. Zkuste si prosím dovolit větu, která je pro mnoho lidí bolestná, ale pravdivá. Nemusíte cítit to, co jiní považují za „správné“, abyste byla dobrým člověkem.
Když otec odcházel, ztrátu jste nesla vy, ne on. Vy jste psala dopisy, posílala obrázky, čekala. On ne. Ve vašem příběhu se objevuje klíčová věta: „Necítím k němu nic. Jen prázdno.“ Prázdno je pro mnoho lidí, kteří byli zraněni, typická reakce. Nejde o bezcitnost. Je to obranný mechanismus, který chránil vaše dítě uvnitř vás před tím, aby se znovu spálilo. Je naprosto legitimní, že nejste schopná přepnout svůj život naruby jen proto, že se váš otec rozhodl, že vás najednou potřebuje. To, že o tom vůbec uvažujete, svědčí o vaší dobré povaze. Ale „dobrota“ nemusí znamenat osobní oběť až do vyčerpání.
Paní Deniso, vaše rozhodnutí se nemusí pohybovat v polích „vše nebo nic“. Existují i prostřední cesty. Nepřebírat osobní péči, ale zařídit, aby otec péči měl. Toto je nejčastější a nejzdravější řešení u lidí s podobnou historií. Můžete mu pomoci mu najít pečovatelku, zařídit domácí péči přes agenturu, domluvit sociální pracovnicí, nastavit pro něj podpůrný systém, bez toho, abyste byla jeho hlavní pečovatelkou. To je péče, jen ne ta, která vás ničí. Můžete říct: Zajistím, aby ses měl postaráno, ale pečovat osobně nedokážu. To není zrada. To je sebeochrana. Nemusíte vše řešit vy. Existují mechanismy, které mají zajistit péči lidem, kteří nemají funkční rodinu.
Má paní Denisa právo nestarat se o otce, který jí nebyl roky po boku a nestaral se? Nebo to má udělat, přesto, co se v jejím dětství dělo? Přečtěte si také příběh paní Alice, která porodila, ale její manžel jí už vidí jen jako matku.
Galerie: “Táta se o mě roky nestaral a teď chce mou péči,” je v šoku Denisa
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

“Můj otec se mi vysmívá za to, že projevuju svým dětem city,” nechápe Radim

“Manželka je mi nevěrná, ale sám mám milenku, takže ji nemůžu konfrontovat,” neví si rady David

“Moje dcera na mě mluví pomalu, jako bych byla dítě,“ je smutná paní Anna

“Kolega z práce mi rozumí víc než manžel. A já nevím, jestli už nejdu přes čáru,” je na vážkách paní Beata

“Milá sestro, prosím, postarej se o naše rodiče, já to ze zahraničí sama nezvládnu,” píše své sestře dopis Linda











