“Můj manžel má problém s mými bratry. Žárlí. Nevím, co dělat,” je bezradná Adriana

Paní Adriana (38 let) je už téměř dva roky jsem vdaná. Svého manžela si brala z lásky, ale jedno téma mezi nimi způsobuje časté napětí. Rodina, a především sourozenci. Zdá se, že pro Adrianina manžela nejsou její bratři jen “nějaká sourozenecká rodina”, ale spíše rivalové v pozornosti vlastní manželky, jejich sestry. Paní Adriana neví, jak situaci zvládnout. Jejich rodiče vychovali všechny děti tak, že rodina a sourozenci jsou na prvním místě. A ona stojí na rozcestí. Má si vybrat manžela, nebo svou rodinu?

Můj manžel má problém s mými bratry, žárlí

Už jako malá jsem své bratry velmi milovala. Rodiče nás učili, že máme jeden druhého. Spoléháme se na sebe. Oba bráchové mě hlídali, na pískovišti mi neúnavně stavěli hrady, houpali mě, když jsem chtěla na houpačky. Prostě byli pořád se mnou, jak by ne, byla jsem jejich malá sestřička. Jasně, hádali jsme se, rvali se jako koně, ale když šlo do tuhého, kluci při mě stáli. A bránili mě. Před kýmkoliv. Na všechny mé kluky se dívali skrz prsty a často se jim jejich “předpověď” vyplnila. Párkrát mě varovali a já na jejich rady vždycky dala. Jenže když jsem našla svého nynějšího manžela, jejich varování jsem nedbala.

Nechápala jsem, proč by můj muž měl být člověkem, který mi ublíží. Vždyť mě miluje, co je víc? Je pravda, že můj manžel si s mými bratry nikdy nepadl moc do oka. Na rodinných oslavách a akcích se jim vyhýbal. Neměli si prý co říct. Občas měl nějakou narážku na bratry, ale nevěnovala jsem tomu extra pozornost. Možná jsem měla.

Manžel, nebo sourozenci

Už když jsme se bavili o budoucnosti a svatbě, manžel prohlašoval, že chce mít harmonický domov, kde bude klid. Nevím, že by tehdy konkrétně řekl, že moje rodina “přehání”, ale postupem času to začalo být patrné: komentáře, poznámky, drobné výčitky. Nejdříve jsem si říkala, že je to stres ze změny, že to přejde. Ale ne, spíš se to stupňuje. Moji bratři pro mě vždy byli oporou. Rodiče nás vychovávali tak, že jsme si měli být vzájemně blíž, že když budeš potřebovat, zavolej. A já volám. Když mám udělat důležité rozhodnutí, sdílím mé myšlenky s nimi, když mě něco trápí, když mám z něčeho radost.

Fungovali jsme jako nejlepší kamarádi, vždy jsme tady pro sebe byli vzájemně. Když jsme se ale s mužem vzali, měla jsem pocit, že manžel pochopí, že rodina je pro mě součást mé identity, že je pro mě důležitá. Ale on místo toho začal komentovat, jak často mé bratry “vyhledávám”, kritizovat, že dělám rozhodnutí podle nich, že “máme už vlastní rodinu”. Vzniká mezi námi dusno a já cítím, že nevím, co mám dělat. Musím si vybrat? Musím volit mezi manželem a sourozenci?

K situaci paní Adriany se vyjadřuje psycholog a vztahový kouč Tomáš Kočí

Sestry a bratři čelí jednomu z nejnebezpečnějších okamžiků ve svém vztahu, když si jeden z nich vybere životního partnera. Zejména v momentě, kdy jsou si tak blízcí, jako jste vy, paní Adriano. Každý nový vztah s sebou nese náročné otázky: Jak tento člověk zapadne do naší rodiny? Je on nebo ona alespoň trochu jako ostatní členové rodiny? Mohu s "novým přírůstkem", byť je má láska, pěstovat vřelé vztahy s celou rodinou, zapadne do ni? Vy jste se zamilovala, a to je v pořádku. Váš manžel si ale nemá s vašimi bratry co říci, o rodičích nic nepíšete. To může být velký problém, zejména jestli se pravidelně scházíte, a já mám pocit, že ano, že rodina je u vás velmi soudržná.

Nový partner se může cítit ohrožen blízkostí mezi bratry a sestrami nebo na ni žárlit. I když je to velmi zvláštní, může to tak být. Sourozenci, zejména ti věkově blízcí, mohou prožívat stejné emoce, zvláště pokud oni sami nejsou ve vztahu. Nepíšete, zda vaši bratři mají také rodiny, asi ano, když jsou starší. Pokuste se vašeho muže více zapojit, jste velká rodina, jistě si tam najde někoho, s kým si bude rozumět. Vysvětlete mu, že on je váš životní partner, vaše láska, ale vaše rodina je pro vás neméně důležitá. A že on je teď její součástí. „Opuštěný“ manžel se může cítit odříznutý a zatrpklý. Aby se tyto pocity zmírnily, vaši bratři, a klidně i rodiče, by ho měli velmi vřele přijmout, dát mu pocítit, že ho berete všichni mezi sebe. Zkuste rozvíjet nějaký společný zájem, který může připravit cestu k navázání kontaktu. Vždyť je to snad navěky...

Má paní Adriana přestat denně komunikovat se svými sourozenci? Je to správné řešení? Nebo má manželovi jasně vytyčit hranice? Co byste v takové situaci dělali vy? Přečtěte si také příběh Emy, která se cítí neustále citově vydírána matkou.