Je to vaše krev, anebo snad ne? Od záměny miminek v třebíčské nemocnici letos uplynulo už 19 let

devatenácti kauzu z porodního oddělení sledovalo celé Česko a nikdo nechápal, jak se mohla taková chyba vůbec přihodit. V osudný den před devatenácti lety se v třebíčské nemocnici narodily čtyři holčičky a jeden chlapeček. Mezi holčičkami byly Nikolka a Verunka. Nic netušící novorozeňátka se pak těžko pochopitelnou záměnou dostala ke zcela jiným rodičům.  

Záměna miminek v třebíčské nemocnici

Necelý rok pak byla děvčátka vychovávána maminkou a tatínkem, kteří ale měli vlastní holčičku o mnoho domů dále. Pravda by možná nikdy nevyplula na povrch, kdyby jeden z mužů nezačal pochybovat o tom, že miminko, které drží v náručí, je jeho. Stále dokola si v hlavě přehrával situaci z porodnice, kdy novopečeným rodičům byly sděleny miminkovské míry. Po porodu byly údaje zcela jiné, než pak bylo řečeno následující den. V tu chvíli ale samozřejmě nikdo neřešil nějaké odchylky a všichni se radovali z malého uzlíčku lásky.  

Pochyby v hlavě a test otcovství 

Samozřejmě prvotní pochyby byly ohledem vzhledu maličké Nikolky, kdy v její tváři neviděl tatínek žádnou podobu. „V úzkém rodinném kruhu jsme řešili, že mi Nikolka není podobná. Stále jsem měl navíc v hlavě tu věc s podivnou změnou údajů v nemocnici. Rozhodl jsem se jednou provždy zbavit pochybnosti a zaplatil jsem si anonymní test otcovství," vysvětlil tehdy Libor Broža své černé myšlenky s tím, že o tom neřekl ani své partnerce. Bohužel, ta nejhorší noční můra se zhmotnila, když Liborovi přišly výsledky testů. 

Pátrání po skutečné dceři zahájeno

Zaručené informace, na nichž si bulvár smlsnul, pak hovořily také o tom, že semínko nejistoty zaseli také kamarádi z hospody, jež si u piva dělali legraci, že holčička není tatínkovi vůbec podobná. „Přes týden jezdím s kamionem a s místními do kontaktu moc nepřijdu," odmítal Libor takové drby a s papírem v ruce pak konfrontoval partnerku Jaroslavu. Pro ni to byl také obrovský šok, protože samozřejmě věděla, že příteli nebyla nevěrná. Partneři si prošli obrovskou zkouškou důvěry a Jaroslava si nakonec v září 2007 také udělala testy. Z nich se zjistilo, že není biologickou matkou Nikolky. Bylo tedy jasné, že nemocnice udělala fatální chybu. 

Rodiče zjistili krutou pravdu 

Partneři se pustili do pátrání, a nakonec dohledali rodiče „jejich” dcerky. Těmi byli manželé Čermákovi, kteří neměli absolutně tušení, že se rok láskyplně starají o cizí holčičku. Malá princezna se jmenovala Verunka a najednou by o ni měli přijít. Na první společné schůzce se všichni domluvili, že si holčičky za přítomnosti psychologů vymění. Co musely rodiny prožívat, nelze popsat. Rok si pipláte miminko, máte radost z každého pokroku, za sebou máte také proplakané noci a najednou se vám ozvou naprosto cizí lidé a vy si s nimi musíte vyměnit dítě. Samozřejmě se holčičky dostaly do správných rodin, ale ten nejzásadnější první rok života jim nikdo nevrátí.  

Třebíčská nemocnice nechtěla soudní jednání 

Logicky pak rodiče zahájili soudní řízení s třebíčskou nemocnicí, která jim nejdříve nabídla směšné mimosoudní vyrovnání. Po táhlých sezeních, kdy celá republika sledovala počínání nešťastných párů a nebylo dne, kdyby se o fatální chybě v porodnici nepsalo, došel soud k rozhodnutí. Jedna rodina dostala odškodné 2,1 milionu a druhá 1,2 milionu. Rozdílnou částku soud zdůvodnil tím, že každý z poškozených měl jiné následky z nešťastné události. Peníze však nenahradí bolest, kterou mají rodiče navždy v srdci. Rodiny také musely změnit holčičkám jména. Původně je plánovaly pouze prohodit, ale nakonec se rozhodly pro jiné řešení. Dnes už dospělé slečny se jmenují Nikola Veronika Brožová a Veronika Nikola Čermáková.  

Bolestivá minulost nelze zapomenout

Partneři se také rozhodli nezpřetrhat pouto s „náhradními” rodiči a normálně se tedy vídají, nebo alespoň ještě v minulosti vídali. „Holky se vidí o Vánocích i o narozeninách. I když po letech už ze mě ta tíseň trošku vyvanula, těžké je to dodnes. Když od nás Nikolka odjíždí, tak je smutná, a Verče se od nich taky nechce. Pořád je to trošku divný," popisovala Jaroslava mnoho let od události, jež otřásla naší zemí. Navždy jsou tak všichni spojeni, a i když ve výsledku vše dopadlo tak, jak mělo, bolestivé vzpomínky mají pořád v srdci.