Když si dnes představíme Československo za socialismu, vybaví se nám fronty na banány, spartakiády, padesátkové limuzíny a všudypřítomný duch normalizace. Život v podsvětí bujel po svém a činili se nejen veksláci a překupníci s bony, ale i prostitutky. Jak jejich práce vypadala?
Sex jako obchodní artikl se vždy pohyboval na hraně zákona. Už za první republiky byla prostituce v centru Prahy nepřehlédnutelná, stačilo se projít uličkami Starého Města a člověk ji měl doslova na očích. Druhá světová válka přinesla snahu o úplnou likvidaci tohoto fenoménu, a podobný trend se objevil znovu po únoru 1948, kdy moc převzala Komunistická strana Československa.
Převýchova v táborech
Komunisté se rozhodli zatočit s prostitucí způsobem, který nesl všechny znaky jejich doby, to znamená násilím a nucenou převýchovou. Slovo převýchova v sobě vždy skrývalo hrozivý podtext. Prostituce byla totiž považována nejen za morální selhání, ale i za hrozbu pro socialistickou společnost. V roce 1948 byla většina prostitutek násilně odvezena do speciálních táborů, například na Slovensku do Nováků, kde z nich měly vychovat vzorné občanky a pracující ženy věrné režimu, které budou fungovat ve slušné rodině. Jenže lidskou přirozenost ani touhu po rychlém výdělku se převychovat nepodařilo. Po propuštění v roce 1951 se mnoho z těchto žen k původnímu povolání jednoduše vrátilo.
V následujících letech přišel paradox. Zatímco oficiálně byla prostituce trestána a tabuizována, Státní bezpečnost si rychle uvědomila, že ji může využít ve svůj prospěch. Lehké ženy brouzdající Perlovkou nebo kolem Hlavního nádraží v Praze se tak staly nástrojem k získávání informací o cizincích, kompromitaci diplomatů i k vydírání domácích odpůrců režimu. Některé prostitutky tak fungovaly přímo pod dohledem StB, která měla přehled o jejich „pracovní době“ i o jejich klientech. A ani papaláši z KSČ nebyli z obliga, jejich pokrytectví bylo v tomhle směru neoddiskutovatelné. Mnozí z nich služeb prostitutek sami využívali.
Oficiálně neexistující, přesto všudypřítomné
Formálně prostituce zmizela z ulic. Nebylo možné narazit na vykřičené domy, jaké známe z období před válkou. To ale neznamenalo, že by nejstarší řemeslo zaniklo. Jen se přesunulo do luxusnějších prostor, do hotelů, barů a restaurací, kam se sjížděla zahraniční klientela. Zvláštní kapitolou byli hosté ze Západu, kteří představovali pro StB vítanou příležitost. Dívky byly nasazovány jako zbraň a získávaly informace, navazovaly kompromitující styky a stát měl v rukou další páky, jak kohokoliv ovlivňovat.
Socialistická společnost stavěla na pravidle, že kdo nepracuje, je příživník. A příživnictví bylo trestným činem podle § 203 trestního zákona z roku 1961. Proto se prostituce oficiálně definovala ne jako práce, ale jako prospěchářství. Ženy, které se jí věnovaly, riskovaly vězení. Většina z nich tedy kombinovala prostituci s jiným zaměstnáním, třeba pracovaly ve fabrice a „druhou směnu“ odcházely absolvovat večer do hotelu. Některé zase zneužívaly nemocenskou a podobné mezery v systému.
Platby se navíc neomezovaly jen na peníze. V zemi, kde bylo nedostatkové zboží běžnou součástí života, se sexuální služby často směňovaly za luxusní šaty, zahraniční elektroniku, kvalitní alkohol nebo nedostatkové jídlo. Zejména možnost dostat se k západnímu oblečení či kosmetice byla pro prostitutky velkým lákadlem. A i pro zákazníky to byl způsob, jak projevit své bohatství a výjimečnost.
Veřejně se ale o prostituci nemluvilo. Být s ní spojen znamenalo být označen za vyvrhele. Pokud byl někdo přistižen s prostitutkou, mohl zapomenout na kariérní postup, jeho děti měly problém dostat se na vysokou školu a jméno celé rodiny bylo poznamenáno. Režim využíval tuto situaci jako další způsob, jak mít kontrolu nad občany. Člověk, který se ocitl v kompromitující situaci, se často mohl „vykoupit“ spoluprací se StB.
S postupným slábnutím režimu v 80. letech se prostituce začala rozmáhat trochu více, i když stále zůstávala převážně v podzemí, v barech, hotelech a restauracích. Zájem o ni rostl a stále více lidí si troufalo. Režim měl pořád páky na zastrašování, ale jeho moc už nebyla tak pevná jako dřív.
Rok 1989 znamenal v tomto ohledu revoluci nejen politickou, ale i sexuální. Otevření hranic a příliv kapitalismu udělaly s prostitucí to, co by si soudruzi nikdy nedokázali představit. To, co bylo dříve skryté v podzemí, najednou vyrazilo na světlo. Na výpadovkách u dálnic, u čerpacích stanic i přímo v centru Prahy se objevily ženy nabízející své služby. Z televizních reklam se ozývaly znělky na erotické linky a pražská ulice Ve Smečkách se proměnila v centrum erotického byznysu ve stylu západních čtvrtí červených luceren s neonovými světly, které zde září dodnes.
