Život v socialistickém Československu byl podle tehdejší propagandy dokonalý a nikomu nic nechybělo. Jenže co si budeme povídat, ve skutečnosti byl hlavně šedivý, jednotvárný a plný nedostatků. Pokud jste však toužili po čemkoliv kvalitním ze Západu, museli jste mít známého. A ideálně veksláka.
Veksláci byli soukromníci v systému, který žádné soukromé podnikání neuznával. Fungovali mimo oficiální ekonomiku a vytvářeli paralelní trh s nedostatkovým zbožím. Původ slova "vekslák" vychází z německého výrazu Wechsel, tedy výměna. V českém slangu to znamenalo směnárníka, samozřejmě neoficiálního. Tito šmelináři se specializovali na výměnu valuty, zejména západních marek, dolarů či rakouských šilinků, za tuzexové bony, které byly klíčem do světa zakázaného luxusu. Dokázali ale sehnat i žádané zboží ze Západu. V dokladech měli většinou napsané falešné zaměstnání, kterým se ve skutečnosti neživili.
Tuzex byl státní obchod, ve kterém se v dobách socialismu dalo nakupovat pouze za takzvané bony, což byla náhražka valut, kterou se stát snažil kontrolovat příliv zahraniční měny. Pro běžného občana bylo získání bonů prakticky nemožné. Jenže vekslák měl vždy „něco bokem“. Stačilo si s ním plácnout na Václaváku nebo před obchodem a za pár stovek navíc jste rázem mohli domů odcházet s riflemi z USA nebo s papírovou bundou. Jenže pár stovek v dobách tuhého socialismu znamenalo mnoho.
Tuzex byl pro režim výkladní skříní „otevřenosti“ vůči Západu, ale zároveň i Achillovou patou, protože jeho existence vlastně potichu přiznávala, že normální český obchod nestačí. A jelikož poptávka po zahraničním zboží rostla, rostl i význam veksláků. „Všichni tehdy chtěli být „odžínovaní“. Džíny byly prostě základ. Později letěly mrkváče, kalhoty do zvonu. Obrovským hitem byly i papírové bundy třeba s nápisem Ferrari. Hlad byl i po drogerii, kosmetice. V druhé půlce osmdesátých let se k tomu přidaly počítače, videokazety, mýdla, šampony, pěny do koupele, ale i auta. Kdo třeba neměl Peugeota 309, jakoby nežil,“ vzpomínal v rozhovoru pro iDNES.cz bývalý vekslák Václav Nývlt.
Když se řekne vekslák, mnohým se vybaví šusťáková či kožená bunda nebo sako s ohrnutými rukávy, zlatý řetěz, naleštěné mokasíny s bílými ponožkami a věčně podezíravý pohled přes rameno. Ačkoliv většina z nich neoplývala pořádným vzděláním, měli bystrý mozek a přirozený čich na obchod. Byli všude, na nádražích, před Tuzexy, na tržištích, někdy i v hotelových halách, kde lovili cizince ochotné směnit dolary.
Žili si dobře, mnohem lépe než běžní pracující. Měli peníze, lepší oblečení, přístup k nedostatkovým věcem a nebývale volný styl života. Na rozdíl od běžných občanů necestovali na ROH rekreace, ale spíš „na otočku“ do Maďarska, Polska nebo NDR pro zboží, které pak s přirážkou prodali. Měli svoje kontakty v zahraničí i na černém trhu, a jejich síť byla překvapivě spletitá. Na druhou stranu žili v neustálém strachu, kdy se na jejich podvody přijde a oni schytají tvrdý trest. S penězi a jakousi zdánlivou svobodou tak přicházelo i neustálé riziko.
Veksláctví bylo v socialismu samozřejmě nelegální. Už jen držení valut bylo v Československu trestným činem, natož s nimi obchodovat. Veksláci byli proto častým cílem StB (Státní bezpečnosti) a Veřejné bezpečnosti. Sledovali je, fízlovali, nasazovali na ně agenty i odposlechy. Pokud byli chyceni, hrozil jim nejen trest vězení, ale i propadnutí veškerého majetku. Paradoxně však právě i estébaáci byli častými klienty veksláků.
Většina veksláků se pohybovala na hraně zákona a spoluprací s režimem. Někteří donášeli, jiní byli krytí díky známostem, další byli jen tolerováni z lenosti. A pak byli i tací, kteří skončili špatně, okradeni, zbiti, uvězněni, a to v lepších případech. Pokud se znelíbili vládcům podsvětí, mohlo jim i jít o život. Veksláctví totiž nebylo jen o vtipkování a kšeftování před Tuzexem, ale i o světě plném podrazů, porušování pravidel a lidí, kteří se nebáli nikoho a ničeho. Veksláci byli často trnem v oku i běžné společnosti, která musela tvrdě pracovat za pár korun. Veksláci působili, že se vlastně jen poflakují a ještě jsou zavaleni nedostupným zbožím ze Západu.
Přesto se veksláci stali neoficiálními symboly svobody a podnikavosti v systému, který vše soukromé potlačoval. Byli hrdiny pro ty, kteří se chtěli dostat ke svému vysněnému walkmanu, či akčním filmům nebo pornu na videokazetách, a trnem v oku pro ty, kteří celý život stáli frontu na ledničku.
Po roce 1989 přišel pro veksláky tvrdý střet s realitou. Najednou už nikdo nepotřeboval bony. Tuzex skončil, valuty byly volně směnitelné. Zboží, které předtím veksláci obstarávali za tučné marže, bylo najednou dostupné v každém supermarketu. Někteří veksláci přešli k podnikání a otevřeli s směnárny, či bazary, případně různé podniky na praní špinavých peněz. Jiní skončili na ulici, bez know-how, které by se dalo uplatnit v nové době. Svět, kde se dalo vydělat na nedostatku, zmizel. A to i přesto, že právě nastolená devadesátá léta přála obchodu všeho druhu. Jedním příkladem za všechny byl třeba podnikatel a mafián Ivan Jonák.
Život a práci veksláků mapuje film Bony a klid z roku 1987. Hlavní postavou příběhu je mladý automechanik Martin Holec, který přijede z Mladé Boleslavi do Prahy, aby tu sehnal marky, za které chce koupit pro místní diskotéku video. Nechá se však překupníky napálit falešnými bankovkami. Aby škodu, kterou svým kamarádům způsobil nahradil, vrátí se do Prahy a začne pátrat po Richardovi, který mu falešné peníze prodal. Dostane se několikrát do střetu s Richardovou veksláckou partou, ale časem si sám začne vydělávat jako vekslák a stane členem Richardovy party. Slibnou "kariéru" však překazí střetnutí s mnohem silnější a vlivnější skupinou překupníků, v jejímž pozadí stojí protřelý Karel.
www.novinky.cz, www.idnes.cz, www.prozeny.cz, TZ
