44 Kč
Socialismus v Československu byl mimo jiné ve znamení front, a to téměř na všechno. Lidé trávili dlouhé hodiny čekáním na banány a mandarinky, ale i na maso či nové knihy. Získat auto či pračku trvalo roky, stejně jako byt. Že se ale někdy budou stát fronty na toaletní papír a často marně, protože zkrátka nebyl, to už byla jedna z posledních kapek do poháru marnosti sociastické vlády. Konec osmdesátých let se však opravdu nesl v tomto duchu.
Zní to jako špatný vtip, ale v letech 1987–1988 v Československu opravdu chyběl toaletní papír. Ve skutečnosti tato krize krátce postihla naši zemi už v letech šedesátých, tehdy ale stačilo koupit novou výrobní linku a bylo po problému. Na konci osmdesátých let ale rozsáhlý požár zasáhl závod v Harmanci na Slovensku, který byl hlavním vývozcem toaletního papíru. Logo firmy s bílou labutí určitě znáte, zejména pod názvem Harmasan. Právě tato značka přišla na československý trh s prvním ruličkovým toaleťákem. Jenže požár zasáhl i sklady, a tak Československo přišlo v podstatě o všechny zásoby toaletního papíru. A tak se toaletní papír stal paradoxně luxusem. V některých obdobích šel „na příděl“, jindy úplně zmizel.
Ve státem kontrolovaných médiích se o problému s toaletním papírem dlouho nemluvilo. A když už, tak v opatrných formulacích. Kritika nebyla přípustná. Místo zpráv o výpadcích zboží se v tisku objevovaly články o „dočasných problémech s logistikou“ nebo výzvy k trpělivosti spotřebitelů. Komunistický režim měl ve zvyku podobné nepříjemnosti bagatelizovat.
Občané se tak o nedostatku dozvídali klasickou šeptandou, a když se toaletní papír výjimečně objevil v obchodě, vytvořily se okamžité fronty. A ty nebyly jen tak ledajaké. Lidé stáli i několik hodin na to, aby si doma doslova mohli utřít zadek. Toaletní papír se pak přenášel domů jako trofej. Jenže zakrátko už nebylo ani na co stát, toaletní papír zkrátka nebyl.
Ti, kdo ho nesehnali, museli improvizovat. K nejčastějším náhradám patřily noviny nastříhané na proužky. Lidová tvořivost z nich dělala nejčastější hygienickou pomůcku, byť velmi nekomfortní. Někdo používal i staré telefonní seznamy a nepoužívané kusy mizely z domácností rychle. Vhod přišly i staré školní sešity nebo papírové pytlíky od pečiva. A když bylo nejhůř, pomohl i lesní mech. Právě odtud pochází také úsměvné rčení „Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si pr…l mechem“.
I samotní představitelé režimu si uvědomovali, že absence základních hygienických potřeb podkopává důvěru lidí. Ministr průmyslu a ministr obchodu byli pod tlakem. V roce 1988 bylo dokonce v parlamentu předneseno upozornění na „vážnou situaci v oblasti zásobování hygienickým zbožím“, o problému se dokonce vědělo i v zahraničí. Nescházel totiž jen toaleťák, ale také základní hygienické potřeby pro ženy, jako třeba obyčejné vložky.
Ohledně toaletního papíru se však neřešila se větší výroba, ale přerozdělení stávajících zásob mezi kraje. Výsledkem bylo, že papír chvíli měli v Praze, ale ne na Moravě. Pak se to otočilo. Nedostatek toaletního papíru musel stát vyřešit dovozem 3000 tun toaletního papíru z Jugoslávie, Rakouska a později i Číny. Dovoz přišel na 12 milionů devizových korun, což se samozřejmě ve skomírající socialistické ekonomice výrazně negativně odrazilo.
Z nedostatku toaletního papíru si Češi dělali legraci. Koneckonců humor byl často jediným způsobem, jak se v socialistické realitě nezbláznit. Ale humor šel ruku v ruce s frustrací. Nedostatek tak obyčejné věci připomínal lidem, že žijí v systému, který nefunguje ani na základní úrovni. A to i těm, kteří jinak věřili v ideály socialismu.
Toaletní papír se v obchodech začal stabilněji objevovat až těsně před sametovou revolucí, v roce 1989. Tehdy už ale bylo pozdě. Ekonomika kolabovala a občané začali otevřeně vyjadřovat nespokojenost. Pro mnohé byla aféra s toaletním papírem jen kapkou v moři socialistické beznaděje, ale symbolicky silnou. Po takovém selhání po sobě komunisté mohli obrazně řečeno už jen spláchnout a zhasnout, což se také zakrátko stalo.
www.ct24.cz, www.rozhlas.cz, www.seznam.cz
