Jaroslava Moserová držela Palacha za ruku, pak dobyla svět. Z kliniky popálenin to dotáhla až na vrchol diplomacie

Narodila se do přepychu, ale dějiny s ní drsně smýkaly. Od Masaryků a Havlů zamířila do amerických škol, aby se nakonec vrátila do šedi totality nákladní lodí přes půlku světa. Jaroslava Moserová byla úkazem, který propojil svět špičkové medicíny s vysokou diplomacií, a to vše s humorem, který nepálí.

Z klavíru u Masaryků do otcovy spalovny

Dětství trávila v dobřichovické vile, kde jí na klavír přehrávala vnučka prezidenta Masaryka. Rodinná idylka plná tatrovek a elitních přátel ale skončila po únoru 1948, kdy se z jejího otce, vlivného ředitele, stal vězeň a později dělník ve spalovně. Tato drsná lekce ji nezlomila, spíše v ní vybudovala neuvěřitelnou odolnost a schopnost postavit se čelem k jakémukoliv osudu, který jí život přichystal.

Nákladní lodí přes půl světa za svobodou

Když se v Československu lámal chleba, Jaroslava studovala v USA, odkud se navzdory varování rozhodla pro návrat domů nákladní lodí přes Filipíny a Indii. Chtěla vidět svět, než se nad ním definitivně zatáhne opona. Do Prahy dorazila jako sebevědomá mladá žena, která se i v nelehké době odmítla nechat semlít šedivou nesvobodou a začala si tvrdě vyšlapávat vlastní cestu k medicíně.

Osudové setkání u lůžka Jana Palacha

V Americe sice brousila malířské plátno, ale nakonec si vybrala skalpel a jako expertka na popáleniny strávila na klinice přes třicet let. Osud ji pak postavil k lůžku Jana Palacha v jeho posledních dnech, což ji lidsky i morálně navždy poznamenalo. Nebyla jen doktorkou v bílém, byla aktivní vědkyní, která poctivě léčila lidská těla i duši zkoušeného národa v dobách nejtěžší nesvobody.

Jak lékařka udělala z žokeje literární legendu

Když si chtěla odpočinout od operačního sálu, utíkala do světa britských dostihů a do češtiny skvěle převedla přes čtyřicet románů Dicka Francise. S autorem se natolik sblížila, že o něm věděla snad víc než on sám a jejich přátelství trvalo dlouhé roky. Její překlady byly tak čtivé a kultivované, že z britského žokeje udělaly v Česku literární hvězdu naprosto výjimečné velikosti.

S noblesou a šarmem až do čela UNESCO

Po revoluci plynule vyměnila lékařský plášť za diplomatický pas a jako velvyslankyně v Austrálii či předsedkyně generální konference UNESCO reprezentovala zemi. Byla důkazem, že česká inteligence a šarm dokážou prorazit i na těch nejprestižnějších světových adresách a v nejvyšších patrech politiky. Všude, kam přišla, s sebou přinesla kousek té starosvětské noblesy, kterou si pamatovala ze svého dětství.

Prezidentský souboj, který vrátil politice lidskost

V roce 2003 se nebála postavit Václavu Klausovi v boji o Hrad jako respektovaná kandidátka na prezidentku. I když nevyhrála, její kandidatura vnesla do tehdejší politiky nebývalý klid, lidskost a morální kredit. Politiku nebrala jako hru o moc, ale jako poctivou službu zemi. Lidé ji milovali pro její přímočarost a neobvyklou schopnost mluvit o velmi vážných věcech s nadhledem a vtipem.

Upřímná poklona na Hlavním nádraží

Její smysl pro humor nejlépe ilustruje příhoda z nádraží, kde ji pán pochválil slovy, že ve skutečnosti není tak ošklivá jako v televizi. Jaroslava se nesmála jemu, ale s ním, protože milovala lidskou upřímnost a nikdy se nebrala přehnaně vážně. Odešla v roce 2006, ale její odkaz renesanční ženy, která bravurně zvládla vše od chirurgie po mezinárodní diplomacii, tu s námi inspirativně zůstává dál.

Příběh Anny Honzákové ukazuje, jak tvrdě si ženy musely vydobýt místo ve světě, který jim ho nechtěl dát. Přečtěte si více o ní i o jejím neuvěřitelném životě.