“Můj manžel nechce hlídat naše vnoučata, ale já ano,” neví si rady Regina

Paní Regina (63) je hrdou babičkou, která má vnoučata a velmi je miluje. Chce být v jejich životě, chce se s nimi pravidelně vídat. Nejen proto, že jsou to děti jejich dětí, ale proto, že jí dávají radost, energii a pocit smyslu. Když je s nimi, smějí se, tvoří, čtou, chodí ven. Učí je věci, na které jejich rodiče často nemají čas ani chuť. A je to pro ni dobré. Její manžel na to však má odlišný názor.

Můj manžel nechce hlídat naše vnoučata, ale já ano

Ráda trávím čas s vnoučaty. Ano, někdy jsou děti hlučné, hodně křičí, nedělají vše, jak si naplánujete. Vytahují věci, musíte myslet na to, že je nutné je zabavit, vymyslet jim program. A to všechno dělám ráda. Nemám je často, obvykle jeden víkend v měsíci a občas přes týden s nimi někam jdu nebo pro ně vymýšlím aktivitu. Je to pro mě skvělý čas a jsem ráda, že se mohu s nimi realizovat. Najednou se cítím spokojená a šťastná. Zase je dům plný smíchu, plný hluku a všeho ostatního. A já cítím, že je to zase jako dřív, jako když byly naše děti malé. Nevidím v tom povinnost, naše děti nám neříkají, abychom vnoučata pohlídali.

Můj manžel to ale vidí úplně jinak. Tvrdí, že hlídání vnoučat není naše povinnost. Že se mají postarat jejich rodiče a my máme mít konečně klid. Podle něj bych měla říct ne, zavřít dveře a žít si svůj důchodový život bez závazků. A pokaždé, když souhlasím s hlídáním, mi to vyčítá. Jenže já vnoučata nehlídám pořád.

Není to pro mě povinnost

Jednou za měsíc na víkend, maximálně. Jinak se vídáme u dětí nebo je vezmu na pár hodin, do cukrárny, do divadla, na výstavu. Pro mě to není oběť, ale radost. Nevyčerpává mě to, naopak mě to nabíjí. Mrzí mě, že manžel nevidí, jak moc je to pro mě důležité. Nechci si vybírat mezi ním a vnoučaty. Nechci se obhajovat za to, že mám ráda děti a chci být součástí jejich života. Neberu to jako povinnost, ale jako dar, pro ně i pro sebe.

Přemýšlím, kde je hranice mezi „mít klid“ a „žít naplno“. Pro mě klid neznamená ticho a prázdno. Pro mě klid znamená smích, vztahy a pocit, že jsem pořád potřebná. A to mi vnoučata dávají. Jak manželovi dát najevo, že vnoučata nejsou povinnost, jsou radost a dělají mě šťastnou?

Nejlepší odpověď na situaci paní Reginy má doktorka Karen Rancourt’s

Paní Regino,

z toho, co popisujete, je velmi zřetelné, že čas s vnoučaty není náhradní povinnost ani tlak zvenčí, ale hluboký zdroj radosti, smyslu a vitality. Pro některé lidi znamená klid ticho a prázdný diář, pro jiné právě živé vztahy, smích a pocit propojení, a ani jedno není „správněji“ než to druhé. Je důležité, abyste si sama před sebou dovolila uznat, že to, co vás nabíjí, je legitimní potřeba, ne rozmar ani slabost. Vnoučata vám nepřidávají zátěž, ale vracejí vám pocit, že jste živá, potřebná a ukotvená v rodině.

Rozdíl mezi vámi a manželem ale zřejmě neleží jen ve vnoučatech, nýbrž v rozdílném pojetí této životní fáze. On možná vnímá důchod jako čas zaslouženého klidu a obává se, že o něj přichází, zatímco vy ho prožíváte jako prostor pro vztahy a naplnění. Zkuste s ním mluvit ne v obraně („není to tak často“, „není to povinnost“), ale v jazyce pocitů: „Když jsem s vnoučaty, cítím se šťastná a plná energie. Je to pro mě stejně důležité, jako je pro tebe klid.“ Takový rozhovor není o přesvědčování, ale o vzájemném pochopení rozdílných potřeb.

Hranice tu nejsou mezi vámi a vnoučaty, ale mezi vámi a manželem, a ty mohou být laskavé a jasné zároveň. Můžete mu dát najevo, že respektujete jeho potřebu klidu, a zároveň si stát za svou potřebou vztahů. Konkrétní dohoda (např. že hlídání je jednou měsíčně a v předem domluveném termínu) může pomoci snížit jeho pocit ohrožení. Nemusíte si vybírat mezi vlastním manželem a vnoučaty, klíčem je, aby každý z vás měl ve vztahu prostor být sám sebou. A vy máte plné právo žít důchod ne tiše, ale naplno.

Jak má paní Regina reagovat na manželovy stížnosti? Má dál hlídat vnoučata, když jí to dělá šťastnou? Nebo naopak poslechnout manžela a vnoučata nehlídat? Přečtěte si také příběh paní Báry, která prožívá těžkou životní ztrátu.