“Manžel se mi odcizil, v ložnici jsme už jen jako spolubydlící,” neví si rady Olina

Paní Olina je s manželem dlouhé roky a jejich život se donedávna točil kolem dětí, hypotéky, rodinného života. Měli děti v mladém věku, ale zase jsou nyní bez závazků, děti odešly žít své životy. A tak by teď správně měla přijít ve vztahu fáze, kdy si užívají sami sebe. Kdy se vrátí do mladých let. Jenže jim tuhle fázi něco kazí. V ložnici má totiž Olin manžel problém. A paní Olina netuší, co dál.

S manželem jsme spolu už přes třicet let. Máme dvě dospělé děti, které žijí svým životem, a já si myslela, že teď přijde ta hezká fáze, kdy budeme mít konečně čas na sebe. Jenže realita je jiná. V posledním roce mám pocit, že se mu vzdaluji. Spíme spolu v jedné posteli, ale připadám si, jako bychom byli jen spolubydlící. On se otočí, popřeje dobrou noc a během chvíle usne. Žádná pusa, žádné pohlazení. 

Zpočátku jsem si říkala, že je můj manžel unavený, že má moc práce. Ale když se to opakuje týdny a měsíce, člověk začne přemýšlet. O to víc, že mně blízkost chybí. Cítím se frustrovaná a někdy i odmítaná. Na začátku byl náš vztah plný vášně. Pamatuji si, jak jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, zamilovaní a užívali jsme si jeden druhého naplno. Dokonce i když přišly děti, vždycky jsme si našli chvíli jen pro sebe. Uměli jsme spolu odpočívat, povídat si, smát se a i v posteli jsme si rozuměli.

Skomírající vztah

Poslední roky to ale pomalu vyhasínalo. Nejdřív jsem si říkala, že je to věkem, že je normální, že už to nebude tak časté. Jenže teď je to, jako by mezi námi byla zeď. Výmluvy, které slyším pořád dokola Když se snažím začít nějakou intimní chvilku, často slyším jen: „Jsem unavený, ráno vstávám, bolí mě hlava, nemám náladu.“ Pořád stejné důvody. Jenže já nejsem stroj, který se vypne. Mám svoje potřeby, toužím po blízkosti, po objetí, po pocitu, že jsem pro něj stále žena. 

Už jsem se několikrát odhodlala říct mu to otevřeně, ale vždy to skončí stejně. Odbyde mě, že přeháním, že jsme spolu přece pořád a trávíme spolu čas. Jenže já vím, že to není ono. Nechci se rozvádět, manžela pořád miluji. Máme spolu tolik společného, umíme se smát, plánujeme dovolené, výlety na chalupu. Ale zároveň se bojím, že takhle to půjde dál a já se budu cítit čím dál víc osamělá. Nejsem stíhačka, nechci ho do ničeho nutit, ale taky nechci celý zbytek života ležet večer vedle muže, který se mě ani nedotkne.

Nejlepší odpověď na situaci paní Oliny má web Psychology Today:

Pokud máte pocit, že váš vztah sklouzl do stereotypu, možná jste už slyšeli, že jedním z řešení je znovuobnovení intimity. Intimita ale není jen jednoznačný pojem, v různých dobách a kulturách znamenala něco trochu jiného. V dnešní uspěchané společnosti, kde nás rozptyluje práce, děti, společenské povinnosti a často i nekonečné scrollování na telefonu, je velmi snadné se od partnera pomalu odpojovat, aniž bychom si toho všimli. Každý vztah prochází určitým rytmem, chvílemi blízkosti, vzdalování a znovuobnovování spojení. Právě v tom spočívá jeho přirozený tanec. Intimita nemusí začínat velkými gesty, stačí malé okamžiky, kdy jsou partneři ochotni hledat nové způsoby, jak se navzájem přiblížit a znovu si připomenout pocit blízkosti. Namísto toho, abyste spoléhali na to, že váš partner automaticky rozpozná vaše potřeby, zkuste se otevřít a být upřímní. Sdílejte s ním, co prožíváte a co by vám pomohlo. Právě upřímná komunikace je často tím, co dokáže vztah znovu oživit a vrátit do něj jiskru.

Jak se má paní Olina zachovat? Má svému manželovi říct o svých pocitech a o tom, co se v ní odehrává? Nebo je to něco, co má vyřešit sama v sobě? Jak byste tuto situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Ilony, která se začala bát smrti a neví, jak to změnit.