Život člověka je plný zvláštností a situací, které často nechápeme, přejeme si je změnit a které jsou přesně takové, jaké být mají. To je pravidlem také na poli lásky. Láska sama o sobě je jednoduchá, ale složitou ji činíme jen my sami. Bohužel na ni často nejsme schopni vyzrát, ať se snažíme sebevíc.
Láska je tématem č. 1 také u paní Anny (53 let). Ženy, která se nám rozhodla svěřit svůj nelehký příběh. Anna téměř 4 roky miluje svého nejlepšího přítele. Člověka, který je pro ni vším snad od prvního dne jejich setkání. Jen o tom bohužel nic neví. Podívejte se na Annin příběh.
Mělo to tak být
Honzu jsem potkala přes sociální sítě. Znal se s mou kamarádkou a přes ni se dostal až ke mně. Naše seznámení bylo od prvního dne naprosto jedinečné a zvláštní. Měla jsem pocit, že toho člověka znám celý svůj život. Měli jsme stejný humor, smáli se stejným vtipům, ba co víc, Honza jako jeden z mála vidět skrz mě. Jako bych pro ostatní nebyla čitelná, v jeho případě to ale neplatilo. Nemusela jsem nic říkat, nevynucoval si odpovědi, na kterých ostatní lpěli, a přesto je znal. Dokázal navnímat nejen mé myšlenky, ale i pocity a momentální rozpoložení. Potkali jsme se v době, kdy jsem o lásce ani vztahu nechtěla nic slyšet. Byla jsem pár měsíců po rozchodu a život o samotě mi naprosto vyhovoval. Asi to tak mělo být.
Měla jsem klid a to bylo alfou i omegou mého tehdejšího štěstí. Jenže, jak už to v životě bývá, život se vás neptá, zdali vám má do cesty postavit nějakou překážku. Důvodem je, že přesně ví, proč to dělá. V životě nesmíme usnout na vavřínech, nesmíme prokrastinovat déle, než je nutné, a naopak se musíme neustále posouvat. Pokud jde o posun, tak ten s Honzou nastal enormní. Honza mi totiž pomohl vrátit se k sobě samé a nenásilně otevřít traumata, která jsem v sobě po rozchodu měla hluboce zakořeněná a jen se snažila předstírat, že tomu tak není. To zpětně beru jako velké plus. Před tím totiž neutečete. A jednoho dne to vyřešit musíte. Problém byl jinde. Ačkoliv jsem o lásku nestála, do Honzy jsem se zamilovala. Bylo to nenásilné a proudilo to zcela svépomocí. On na tom byl stejně. Kolikrát mi řekl, že ke mně má city a že jsem jediná, s kým „dýchá“.
Bohužel pro nás, jsme nebyli schopní vztah nikam posunout. Nebyli jsme s to se k sobě přiblížit. Ačkoliv pokud jde o duše, jsme spolu tančili od prvního okamžiku, fyzicky mezi námi byla obrovská propast a ani jeden z nás ji neuměl přemostit, aby se dostal k tomu druhému. A tak si vždy jeden z nás někoho našel, aby to tomu druhému vlastně ublížilo a abychom se k sobě nakonec vždy vrátili. Pofoukali si bolístky a opět byli tam, kde celou tu dlouhou dobu před tím. Nejlepší přátelé, kteří k sobě cítí mnohem více, než jsou schopní ukázat v reálu. Dodnes mě to trápí a nevím, jak se s tím srovnat, ale hnout s tím bohužel neumím.
„Láska je cit, který roste v čase díky kvalitě sdílených okamžiků a vzpomínek, nikoliv díky počtu hodin, které spolu strávíte. Někdy mohou lidé pocítit, že jsou zamilovaní, během několika dní, zatímco jiným může trvat roky, než své city vyjádří. Bohužel ne vždy je člověk schopný sdělit druhému své pocity. Mohou za to rodinné vzorce výchovy a samozřejmě i strach, které činí city a vztahy obtížnými. Sdělit, že máme někoho rádi, bychom však měli i přes všechny obavy, které máme. V tomto směru pomáhá, když si řekneme, že pokud nás dotyčný odmítne, není to přece konec světa.“
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
