Hans Christian Andersen: Autor světoznámých hororových pohádek se zabarikádoval v domě Charlese Dickense. Do smrti zůstal panicem

Ošklivé káčátko, Malá mořská víla, Císařovy nové šaty, O princezně na hrášku, Cínový vojáček… To je jen výčet těch nejznámějších pohádek z celkem téměř 160, které slavný dánský pohádkář sepsal. Některé byly také zfilmované a Malá mořská víla je slavná natolik, že má v Kodani vlastní sochu, kterou jezdí obdivovat davy turistů. Hans Christian Andersen ale spokojený nebyl, což bylo ostatně jeho celoživotní prokletí.

Cesta za úspěchem

Nebylo se ale ani moc čemu divit, protože jeho rodinné zázemí bylo poměrně tragické. Narodil se negramotné pradleně a chudému ševci 2. dubna 1805 v dánském Odense. Jeho matka měla ještě nemanželskou dceru, kterou odložila a z dívky se později stala prostitutka. Andersenův dědeček byl místní pomatenec a matka ke sklonku života alkoholička. Andersenův otec měl základní vzdělání, hodně četl a k literatuře vedl i svého syna, který také propadl lásce ke knihám.

Když ale jeho otec zemřel, byl nucen odejít ze školy a musel pracovat v továrně. Nakonec odešel do Kodaně, kde dostal za pomoci svého mecenáše možnost studovat, na studijní léta ale nakonec vzpomínal jako na ta nejhorší ve svém životě, kdy údajně pomýšlel i na sebevraždu. Ředitel školy se mu totiž před ostatními žáky soustavně vysmíval a psychicky ho deptal, což mladého Andersena, který nedokázal snést ani sebemenší kritiku, doslova ničilo.

Jeho snem navíc bylo nejdřív stát se loutkohercem, později toužil po kariéře tanečníka a zpěváka. Ani v jednom oboru pro nedostatek talentu ale neuspěl. Když se tedy začal věnovat literatuře, toužil psát dramata a básně, ani tady se ale nesetkal s velkým úspěchem. Nakonec se tedy musel smířit s kariérou pohádkáře, pravdou ale bylo, že vlastně pohádky neměl příliš rád. I kvůli tomu se ty jeho přece jen lišily od klasických pohádkových příběhů, a často měly až hororové prvky. Andersen do nich promítal i své životní frustrace.

Neoblíbený podivín

Ve škole byl šikanovaný, udělat si přátele ale nedokázal ani v pozdějším věku. Vztahy všeho druhu mu zkrátka byly cizí. Daleko raději trávil čas ve společnosti nejrůznějších hodinových strojků a časoměřičů, které jako u vytržení vydrželd sledovat celé hodiny. Stejně tako ho fascinovala literatura a u oblíbených knih trávil většinu svého volného času. Pasáže ze Shakespeara dokonce uměl recitovat zpaměti.

Autor světoznámých hororových pohádek se zabarikádoval v domě Charlese Dickense

Ačkoliv neměl přátele, existovali lidé, které bezmezně obdivoval, ovšem i tady narazil na svoji nesnesitelnou povahu. Jedním z jeho literárních idolů byl například věhlasný spisovatel Charles Dickens, se kterým si dopisoval. Když pak Dickens pozval Andersena k sobě na návštěvu, byl Hans radostí bez sebe. Dickensonova rodina už o poznání méně, protože musela snášet roztodivnosti mladého spisovatele. Ten například přestěhoval nábytek v celém domě, plakal při odpolední četbě knih, nebo chtěl, aby ho Dickensonovi synové holili. Když mu sám Dickens po pěti týdnech naznačil, že doba pozvání vypršela, Andersen se na protest na tři dny zamkl ve svém pokoji. Poté uraženě Dickensonův dům opustil a bylo po přátelství.

Fobie záhadného spisovatele

Hans Christian Andersen bývá také řazen mezi nejznámější autisty, i když se to takto zpětně těžko dokazuje. Jisté ale je, že trpěl řadou fobií. Měl strach z bacilů, takže se klik u dveří dotýkal pouze přes kapesník, nejedl vepřové maso a pil jen převařenou vodu. Na cesty si s sebou do kufru pokaždé zabalil i lano, protože ho děsila představa, že by zůstal uvězněný v hotelovém pokoji, kdyby začalo hořet. Díky lanu měl šanci na útěk. Bál se, aby omylem nebyl pohřben zaživa, proto každou noc uléhal s cedulkou na prsou nebo na pelesti, kde bylo napsáno "Jen vypadám, že jsem mrtvý". Propadal také nevysvětlitelným záchvatům vzteku, při nichž vybíhal ven a zabořoval obličej do hlíny.

Do smrti zůstal panicem

Jistou fobii měl také z tělesné lásky, a to proto, že v dětství spal v posteli s oběma rodiči a byl svědkem jejich souloží. Ta ho natolik vyděsila a byla mu tak odporná, že se sexu v životě dobrovolně vzdal. Jediné, čemu se poměrně často věnoval, byla masturbace, o které si vedl pečlivé záznamy ve svých denících. Není ani jasné, jaké byl vlastně sexuální orientace, protože podle dochovaných informací se dokázal zamilovat jak do žen, tak do mužů.

Dánský národní symbol

Hans Christian Andersen a jeho nepřizpůsobivá povaha nakonec způsobily, že spisovatel zůstal jednou provždy sám. Ačkoliv nějaké city projevit uměl, vztah jako takový nikdy nenavázal a celý život žil opuštěný. Dokonce nebyl ani schopen zařídit si vlastní domácnost, a tak přebýval po hotelích a penzionech. Hodně cestoval a když se z něj stal uznávaný spisovatel, pohyboval se i ve vyšší společnosti, ale vlastně ji nesnášel.

Svůj nepovedený život sváděl na nemilosrdný osud. „Narodil jsem se jen proto, abych zemřel,“ napsal si do deníku podle webu Stoplusjednicka.cz. Když v roce 1872 nechtěně spadl z postele, vážně se zranil a už se nikdy úplně neuzdravil. Zemřel o tři roky později v domě svého zřejmě jediného přítele, obchodníka Moritze Melchiora. Jeho pohřbu se zúčastnil i samotný král Kristian a vyhlásil tento den dnem státního smutku. Pro Dány se Hans Christian Andersen stal jejich nejslavnějším spisovatelem všech dob a státním symbolem, a to i přesto, že sám vlastně až do konce života Dánskem pohrdal.

Líbila se vám filmová adaptace Malé mořské víly? Přečtěte si, jak dopadl princ z pohádky.