“Nesnášela jsem sv. Valentýna, teď je to nejoblíbenější den v roce,” usmívá se Marika

Paní Marika (45) se řadila do té druhé skupiny. Tento svátek nesnášela. Ať partnera měla nebo ne, přišlo jí to jako hrozný svátek. Všude infantilní medvídci, srdíčka, kytky a podobně. Jenže pak jela na víkend k rodičům domů. Právě na Valentýna. A poznala, jak krásný tento den může být. Ostatně, i známé osobnosti to mají s Valentýnem všelijak.

Nesnášela jsem sv. Valentýna, teď je to nejoblíbenější den v roce

Valentýna jsem dlouhá léta nemohla vystát. Připadal mi trapný, přeslazený, plný umělých srdíček a povinné romantiky. Vždycky jsem měla pocit, že je to svátek pro jiné, pro zamilované páry, které chtějí něco dokazovat okolí. Já jsem ten den raději přežila v tichosti a s lehkým opovržením. Ať už jsem partnera měla nebo ne. Vždycky jsem tento den tak trochu koulela očima a ohrnovala nos, když jsem viděla zamilované muže s kyticemi, plyšáky a dorty. Trapné, říkala jsem si v duchu.

Jednoho roku jsem ale na Valentýna jela vlakem k rodičům na víkend. Byla zima, venku sychravo a vlak měl osmdesát minut zpoždění. Lidi kolem brblali, já byla podrážděná a unavená. Pátky bývají v práci náročné, já jsem ve vymrzlém vlaku a nejraději bych už seděla u našich v kuchyni a jedla výbornou borůvkovou buchtu, kterou mě máma na víkend lákala. A právě tehdy si ke mně přisedl spolucestující. Usmál se, prohodil něco o tom, že aspoň máme víc času se zastavit. Jen jsem kývla a zase se začetla do knihy, ale on to nevzdal. Oslovil mě, pořád se na něco ptal. Po chvíli jsem knihu zaklapla a povídali jsme si. A bylo to moc fajn.

Valentýn mi přinesl lásku

Nepovídali jsme si o ničem zásadním, o práci, o cestování, o tom, jak jsou některé svátky přeceňované. Přiznala jsem se, že Valentýna nesnáším. Zasmál se a řekl, že on ho nikdy moc neřešil. Ten čas ve vlaku utekl nečekaně rychle a najednou jsme byli v cíli. Rozloučili jsme se s pocitem, že to bylo vlastně příjemné setkání… a že je škoda, že končí. U rodičů jsem na něj čas od času myslela. Bylo to příjemné si s ním popovídat. A i mě dokonce mrzelo, že jsme si nevyměnili kontakt.

O dva dny později jsem jela zpátky. A osud, nebo náhoda, to zařídil tak, že jsme se ve vlaku potkali znovu. Tentokrát už jsme se smáli od prvního okamžiku. Na konci cesty jsme si vyměnili telefonní čísla. Bez velkých gest, bez očekávání. Od té doby jsme spolu začali jezdit nejen vlakem, ale i životem. Z přátelských rozhovorů se staly schůzky, z nich vztah, z něho manželství. A víš, co je na tom nejhezčí? Že naše výročí připadá právě na Valentýna. Dneska ten den naprosto zbožňuji, ne proto, že je to svátek zamilovaných, ale proto, že mi možná tento den přinesl do života lásku.

K situaci paní Mariky se vyjadřuje koučka Jitka Smutná

Paní Mariko,

váš příběh krásně ukazuje, jak často si kolem sebe vytváříme obranné postoje, někdy ironii, jindy pohrdání, abychom se ochránily před zklamáním nebo tlakem okolí. Valentýn pro vás dlouho nebyl problémem sám o sobě, ale symbolem „povinné romantiky“, která se vás netýkala nebo vás dráždila. A právě ve chvíli, kdy jste nic nehledala, nic nečekala a nebyla „nastavená na lásku“, se stalo něco opravdového. Psychologicky je to velmi časté: když povolíme kontrolu a dovolíme si být jen přítomné, vzniká prostor pro skutečné spojení.

To, co bych vám chtěla jemně doporučit, je tuto zkušenost nezamknout jen do škatulky „šťastná náhoda“, ale vědomě ji dál živit jako postoj k životu. Zdá se, že vaše síla není v plánování a analyzování, ale v otevřenosti a autenticitě. Když jste ve vlaku nebyla „ta, co musí něco předvádět“, ale jen unavená žena s knihou, mohla vzniknout blízkost. Zkuste si tento princip připomínat i v dalších oblastech života: nemusíte všechno hned hodnotit, shazovat nebo ironizovat. Někdy si stačí dovolit říct: „Nevím, co z toho bude, ale jsem zvědavá.“

A pokud jde o Valentýn dnes, je vlastně v pořádku, že ho máte ráda po svém. Nemusíte milovat srdíčka ani gesta pro okolí. Váš Valentýn není o svátku, ale o významu, který mu dáváte vy dva. Doporučuji vám vědomě si chránit tuto „vaši verzi“, klidně nenápadnou, obyčejnou. Právě tím se váš příběh liší od těch přeslazených klišé, které vás dřív dráždily. A možná je to i jemná připomínka, že ty nejdůležitější věci v životě často přicházejí tehdy, když se jim přestaneme posmívat a jen jim necháme otevřené dveře.

Paní Marika je krásným příkladem toho, že láska se může objevit ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Máte také podobný příběh? Podělte se s námi o něj. Přečtěte si také příběh paní Lenky, která zůstala bohužel sama, děti se s ní nechtějí vídat.