Kvíz: Pamatujete si ještě něco z ruštiny? Vakzál, kaníkuly íli škola, zopakujte si, co jste dříve uměli, jako když bičem mrská

Hodiny ruštiny byly pro jedny z nás noční můra, pro druhé elegantní způsob, jak si ve třídě zdřímnout. I když, ruku na srdce, někteří jsme je měli vlastně i docela rádi. Kdo měl štěstí, narazil na sympatického učitele či učitelku, která alespoň jednou přečtla polský příběh Čtyři z tanku a pes, byť v ruštině, a netrvalá jen na drilu „Kuda ty išol, Míša?“ Ale drtivá většina z nás si pamatuje hlavně vůni učebnice ruštiny, Leninovu bustu na skříni a zoufalé výkřiky „Ja nepanimáju!“ A přesto, něco málo nám možná v hlavách zůstalo dodnes. Třeba že „malako“ není exotický hmyz, anebo že „rabota“ fakt není dovolená. Pojďte si to s námi vyzkoušet. Paměť si občas zaslouží trochu proklepnout, třeba právě ruským kvízem.

Záleželo na učiteli a přístupu

Ruština byla jazyk, který jsme si nevybrali. Prostě byla součástí osnov a nikdo se neptal, jestli chceme, zkrátka to bylo rozhodnuto za nás. A tak jsme se učili: „Ja doma. Ty doma. On doma.“ Na druhou stranu si ale mnozí jistě musíme přiznat, že se nám občas hodí i dnes. Alespoň my tuto zkušenost máme. Tehdy ale byla ruština většinou povinnost, ne vášeň. Na rozdíl od dnešní angličtiny, kterou děti hltají už u snídaně na TikToku, ruština byla povinná a předepsaná a nikdo jsme si v ní doma neposlouchali častušky. Pro většinu z nás znamenalo učit se jí biflování, diktáty, azbuku, kterou jsme přepisovali z tabule jako tajemné hieroglyfy. A kdo měl štěstí, toho učil někdo, kdo uměl alespoň trochu pro cizí jazyk nadchnout. Většina z nás ale měla spíš paní profesorku, která zbožňovala Leninovy výroky a trestala špatnou výslovnost „měkkého znaku“.

A přesto… něco v hlavách zůstalo

Ruština (samozřejmě i jiné jazyky) je jako jízda na kole. Po letech si možná nevybavíme všechna slova a možná ani neumíme azbuku,  ale když nás někdo zastaví a řekne „kak děla?“, v hlavě nám blikne odpověď: „charašo!“ Bez přemýšlení. Možná z nostalgie, možná z letitých zářezů v paměti.

Po sametové revoluci se všechno změnilo. Ruština šla rychle z módy, ve školách se vyměnily tabule i osnovy a učitelé, kteří ještě včera s vážností přednášeli Puškina, začali přes noc učit angličtinu. Byla to zvláštní doba, jako kdyby se přepisovala kolektivní paměť národa. Bylo to pro mnohé z nás úsměvné, ale vlastně i tragické, protože prostě učitelé ruštiny nemohli být dobrými učiteli angličtiny. rodilí mluvčí byli proto kvitováni s velkým povděkem. Ale jazyk nezmizí tak snadno, jak by si člověk přál. Slova jako „malako“, „dom“ nebo „učiteľnica“ prostě někde vzadu v mozku zůstala.

Ruština je jazyk obrovské kultury a zejména skvělé klasické literatury, i když nám moc blízká není. Od Dostojevského po Majakovského, od Čajkovského po Tarkovského. My jsme ji ale znali spíš z učebnic, ale přesto se i dnes najdou tací, kteří si stále pamatují celé věty. Ne proto, že by si je zamilovali, ale protože mozek si pamatuje i to, co jsme nechtěli.

Pamatujeme si víc, než myslíme a chceme

Dnes, když se podíváme zpět, je ruština jako dávný sen. Trochu směšný, trochu zvláštní, ale pořád přítomný. Nevíme přesně proč, ale když zaslechneme „zdravstvuj“, v hlavě se nám rozsvítí kontrolka jako při poslechu staré písničky z mládí. Možná je čas si přiznat, že ruština nebyla jen noční můra. Byla to součást našeho dětství, školních let, světa, který už neexistuje. A možná i díky ní dnes rozumíme, co znamená „rabota“, když to zahlédneme v novinách.

Tak si zkuste náš kvíz. Ne proto, že byste měli, ale proto, že můžete. A protože vás možná překvapí, kolik si toho pamatujete.

Zkuste si i jiné znalosti ze školy: Otestujte si, jestli máte znalosti žáka 6. třídy. Orientujete se v historii, zeměpisu, přírodovědě i v jazyku? Pak byste měli mít vše správně