Jak jste na tom teď s ruštinou? Otestujte se, co vám zůstalo z hodin, které jste většinou chtěli prospat. Ruštinu jsme se učili, protože jsme museli. Někteří z nás z ní dokonce maturovali. A pak? Pak přišla sametová revoluce, učitelé přeběhli k angličtině a my jsme si oddechli. Ale myslíte, že jsme opravdu všechno zapomněli?
Učení, nebo mučení?
Hodiny ruštiny byly pro jedny z nás noční můra, pro druhé elegantní způsob, jak si ve třídě zdřímnout. I když, ruku na srdce, někteří jsme je měli vlastně i docela rádi. Kdo měl štěstí, narazil na sympatického učitele či učitelku, která alespoň jednou přečtla polský příběh Čtyři z tanku a pes, byť v ruštině, a netrvalá jen na drilu „Kuda ty išol, Míša?“ Ale drtivá většina z nás si pamatuje hlavně vůni učebnice ruštiny, Leninovu bustu na skříni a zoufalé výkřiky „Ja nepanimáju!“ A přesto, něco málo nám možná v hlavách zůstalo dodnes. Třeba že „malako“ není exotický hmyz, anebo že „rabota“ fakt není dovolená. Pojďte si to s námi vyzkoušet. Paměť si občas zaslouží trochu proklepnout, třeba právě ruským kvízem.
Ruština byla jazyk, který jsme si nevybrali. Prostě byla součástí osnov a nikdo se neptal, jestli chceme, zkrátka to bylo rozhodnuto za nás. A tak jsme se učili: „Ja doma. Ty doma. On doma.“ Na druhou stranu si ale mnozí jistě musíme přiznat, že se nám občas hodí i dnes. Alespoň my tuto zkušenost máme. Tehdy ale byla ruština většinou povinnost, ne vášeň. Na rozdíl od dnešní angličtiny, kterou děti hltají už u snídaně na TikToku, ruština byla povinná a předepsaná a nikdo jsme si v ní doma neposlouchali častušky. Pro většinu z nás znamenalo učit se jí biflování, diktáty, azbuku, kterou jsme přepisovali z tabule jako tajemné hieroglyfy. A kdo měl štěstí, toho učil někdo, kdo uměl alespoň trochu pro cizí jazyk nadchnout. Většina z nás ale měla spíš paní profesorku, která zbožňovala Leninovy výroky a trestala špatnou výslovnost „měkkého znaku“.
V hlavách leccos zůstalo
Ruština (samozřejmě i jiné jazyky) je jako jízda na kole. Po letech si možná nevybavíme všechna slova a možná ani neumíme azbuku, ale když nás někdo zastaví a řekne „kak děla?“, v hlavě nám blikne odpověď: „charašo!“ Bez přemýšlení. Možná z nostalgie, možná z letitých zářezů v paměti.
Ruština je jazyk obrovské kultury a zejména skvělé klasické literatury, i když nám moc blízká není. Od Dostojevského po Majakovského, od Čajkovského po Tarkovského. My jsme ji ale znali spíš z učebnic, ale přesto se i dnes najdou tací, kteří si stále pamatují celé věty. Ne proto, že by si je zamilovali, ale protože mozek si pamatuje i to, co jsme nechtěli.
Doporučujeme
reklama
Osvěžte si ruštinu
Dnes, když se podíváme zpět, je ruština jako dávný sen. Trochu směšný, trochu zvláštní, ale pořád přítomný. Nevíme přesně proč, ale když zaslechneme „zdravstvuj“, v hlavě se nám rozsvítí kontrolka jako při poslechu staré písničky z mládí. Možná je čas si přiznat, že ruština nebyla jen noční můra. Byla to součást našeho dětství, školních let, světa, který už neexistuje. A možná i díky ní dnes rozumíme, co znamená „rabota“, když to zahlédneme v novinách.
