50 let od úžasného triumfu: Miloš Forman, sestra Ratchedová a noc, kdy Hollywood poklekl před českým géniem

Tento úspěch nebyl pouze profesním vítězstvím jednoho tvůrce, ale symbolickým vyvrcholením složité cesty, která propojila osudy rodiny Douglasových, nezávislého producenta Saula Zaentze a muže, který do Ameriky přišel s čerstvou zkušeností s totalitním režimem, aby mu nastavil zrcadlo skrze příběh z psychiatrické léčebny. Formanův triumf tam zapadá do širšího kontextu československých stop v americké Akademii filmového umění a věd. Je to příběh o odvaze, o ztraceném balíčku s knihou, který málem změnil dějiny, a o tichém vzdoru, který sestra Ratchedová ztělesňovala pro diváky na obou stranách železné opony.

Třináct let v produkčním očistci

Cesta románu Kena Keseyho na stříbrné plátno nebyla přímočará. Vše začalo v roce 1962, kdy se tehdejší hvězda Kirk Douglas rozhodl zakoupit práva na adaptaci knihy s úmyslem ztvárnit hlavní roli Randla P. McMurphyho. Douglas, fascinován postavou rebela bojujícího proti systému, uvedl příběh nejprve na Broadwayi v sezóně 1963–1964. Přestože divadelní verze sklidila úspěch, filmová studia projekt vytrvale odmítala jako příliš depresivní, riskantní a komerčně neperspektivní.

Klíčovým momentem se stala Douglasova návštěva Prahy v roce 1968, kde se setkal s mladým a talentovaným Milošem Formanem. Douglas v něm rozpoznal ideálního režiséra pro tento námět a slíbil mu poslat knihu. Zde však zasáhl osud v podobě komunistické cenzury – balíček s knihou byl na hranicích zabaven a k Formanovi se nikdy nedostal. Kirk Douglas, nedostav mu žádnou odpověď, se domníval, že Forman o projekt nemá zájem, zatímco Forman považoval Douglase za člověka, který své slovo nedodržel.

Průlom nastal až po mnoha letech, kdy Kirk Douglas předal práva svému synovi Michaelovi. Michael Douglas spojil síly se Saulem Zaentzem a nezávislou společností Fantasy Films, čímž obešel zavedená studia, která o projekt stále neměla zájem. Když Michael hledal režiséra a oslovil Formana, netušil, že právě on byl první volbou jeho otce. Tentokrát již kniha dorazila v pořádku a Forman okamžitě pochopil, že drží v ruce nejlepší filmový námět, s jakým se v Americe setkal.

Autenticita nad zlato. Natáčení v oregonském očistci

Miloš Forman, věren svým kořenům v československé nové vlně, trval na maximální autentičnosti. Namísto stavění kulis se rozhodl natáčet v reálném prostředí Státní nemocnice v Oregonu v Salemu. Tento krok byl revoluční nejen z hlediska produkce, ale i pro hereckou psychologii. Ředitel nemocnice, Dean Brooks, nejenže povolil natáčení, ale sám si ve filmu zahrál roli Dr. Spiveyho a stal se odborným poradcem štábu.

Herci byli vystaveni metodám, které hraničily se sociálním experimentem. Po dobu tří měsíců trávili čas se skutečnými pacienty, účastnili se terapeutických skupin a jedli stejnou stravu. Miloš Forman dokonce vyžadoval, aby herci v nemocnici i přespávali, což vedlo k tomu, že někteří z nich začali mít problémy s rozlišováním mezi svou rolí a realitou. Jack Nicholson a Louise Fletcherová museli sledovat reálné elektrokonvulzivní terapie (ECT), aby dokázali v klíčových scénách zachytit syrovost a hrůzu tohoto zákroku.

Tento tlak na realismus však přinášel i konflikty. Původní kameraman Haskell Wexler byl po sporech s Formanem vyhozen, protože jeho styl nevyhovoval Formanově vizi „dokumentární“ pravdivosti. Wexlera nahradil Bill Butler, který musel v rozjetém projektu navázat na započatou práci a vizuálně sjednotit klaustrofobní atmosféru uzavřeného oddělení.

Nicholsonův anarchismus a mrazivý klid Fletcherové

Obsazení Randla McMurphyho bylo zásadním rozhodnutím. Přestože Michael Douglas čelil tlaku, aby roli hrál jeho otec, Forman trval na někom mladším a energičtějším. Role byla nabídnuta Jamesi Caanovi, Marlonu Brandovi či Genu Hackmanovi, ale všichni odmítli. Teprve Jack Nicholson, tehdy již etablovaná hvězda s citem pro antihrdiny, roli přijal. Jeho přístup k práci byl profesionální a kolegiální; trval na tom, aby měl stejné podmínky jako ostatní, a pomáhal méně zkušeným hercům, mezi nimiž byli budoucí legendy jako Danny DeVito nebo Christopher Lloyd, pro kterého byl Přelet filmovým debutem.

Naproti tomu postava sestry Ratchedové vyžadovala jiný přístup. Forman ji nechtěl vykreslit jako prvoplánové monstrum, ale jako ženu, která upřímně věří, že koná dobro skrze řád a disciplínu. Louise Fletcherovou vybral po dlouhém castingu, kdy ji spatřil v malé roli ve filmu Zloději jako my. Fletcherová si během natáčení udržovala odstup od Nicholsonovy party, čímž přirozeně vytvářela napětí, které je ve filmu hmatatelné. Její „nebesky modré oči“ v kontrastu s ledovým klidem vytvořily jednu z nejděsivějších záporných postav filmové historie.

29. březen 1976: Noc, kdy se psala historie

Předávání 48. cen Akademie v Dorothy Chandler Pavilion bylo plné očekávání. Přelet nad kukaččím hnízdem šel do boje s devíti nominacemi. Večer uváděli Walter Matthau, Robert Shaw, George Segal, Goldie Hawn a Gene Kelly. Atmosféra byla elektrizující, neboť film se stal v USA kulturním fenoménem, který rezonoval s post-vietnamskou nedůvěrou v instituce.

Přelet nad kukaččím hnízdem začal postupně proměňovat své šance. Když Jack Nicholson získal svého prvního Oscara za hlavní roli, bylo jasné, že se schyluje k něčemu výjimečnému. Největší šok však přišel v kategorii nejlepší režie. Miloš Forman, muž, který před necelými deseti lety opustil okupovanou vlast, stanul na pódiu vedle legendárního Williama Wylera a Diane Keatonové, aby převzal zlatou sošku. Ve svém projevu nezapomněl na vtip o blázincích, ale také na vážné poděkování Americe jako zemi, která mu otevřela náruč.

Vrcholem emocí byl projev Louise Fletcherové. Ve svých peach-pink šatech vypadala na pódiu diametrálně odlišně od své filmové postavy. Když začala znakovat směrem k rodičům v Alabamě, kteří byli oba neslyšící, celý sál oněměl. Její poděkování: „Děkuji vám, že jste mě naučili mít sen. Vidíte, jak se plní,“ se stalo jedním z nejdojemnějších momentů historie Oscarů. Reakci jejích rodičů zachytily kamery televize ABC přímo u nich doma – otec Estelle a matka Robert byli dojatí k slzám.

Světový a český osud filmu

Přelet nad kukaččím hnízdem se stal celosvětovým hitem. V USA vydělal téměř 109 milionů dolarů, celosvětově pak přes 163 milionů. Film byl distribuován do desítek zemí a titulky či dabing vznikly v desítkách jazyků. 

V Československu byl film trnem v oku cenzorům. Formanovy otevřené narážky na to, že sestra Ratchedová připomíná komunistickou stranu, která pod maskou péče o blaho lidu trestá jakoukoli odchylku, byly pro režim nepřijatelné. Zatímco svět tleskal umělecké svobodě, český divák se k filmu dostával jen pokoutně přes zahraniční rozhlas nebo později pirátské VHS kopie. Teprve po roce 1990 mohl Přelet nad kukaččím hnízdem oficiálně vstoupit do českých kin a potvrdit svou relevanci pro generaci, která zažila normalizaci na vlastní kůži.

Přelet nad kukaččím hnízdem zůstává i po padesáti letech hluboce znepokojivým dílem. Ken Kesey, autor předlohy, film nenáviděl kvůli změně vypravěčské perspektivy – v knize je příběh nahlížen skrze halucinace Indiána Bromdena, zatímco Forman zvolil realistický přístup. Kesey dokonce produkci zažaloval a tvrdil, že film nikdy neviděl a ani vidět nechce. Z medicínského hlediska film dramaticky ovlivnil vnímání psychiatrie. Scény elektrošoků a lobotomie vedly k rozsáhlým debatám o právech pacientů a humánnosti tehdejších léčebných postupů. Pro Formana však blázinec nebyl jen lékařským zařízením, ale mikrokosmem světa, kde je každý, kdo se odmítá podřídit průměrnosti a slepé poslušnosti, označen za blázna a eliminován.

Miloš Forman dokázal v Přeletu nad kukaččím hnízdem spojit evropskou citlivost pro tragikomedii s americkou dravostí a vytvořil dílo, které je univerzálně srozumitelné. Ať už jde o 40 jazyků, do kterých byl příběh přeložen, nebo o nespočet narážek v moderní popkultuře, od Simpsonových po metalové hymny, McMurphyho boj za svobodu zůstává inspirací. Miloš Forman byl mužem, který svým snem a talentem překonal železnou oponu a dokázal celému světu, že „člověk musí vždycky snít výš, než na co má“. Přelet nad kukaččím hnízdem není jen filmem o psychiatrii; je to manifestace vnitřní svobody, která je nakonec neporazitelná.   

Kvíz: Co víte o slavných českých osobnostech, které se proslavily ve světě? Otestujte si své znalosti