Patrik Hartl: Na nevěru nemám odvahu

Když jsem četla vaši knihu Malý pražský erotikon, napadlo mě, jestli jsou některé postavy alespoň částečně autobiografické.

Ne. Jediný, kdo je mi podobný, je Marta. Oba máme stejné obsedantně kompulzivní poruchy. I ona chce mít v životě řád a pořádek a je kvůli tomu hrozně úzkostná. Jenže Marta má v sobě zároveň nějaký divoký ventil, což já nemám. Na to jsem moc velký posera.

Tím asi myslíte její občasné úlety s muži. Mimochodem: líbilo se mi, že jste pravdivě vystihl, že nevěru pácháme třeba i ze zoufalství, nespokojenosti… 

Osobně jsem nevěru nezkoušel, protože jsem silně papučoidní typ. Pocit, že mi do mého životního řádu a pořádku zasáhne něco, co mi v něm udělá binec, je tak nepříjemný, že to nedopustím. Ale jinak vím, že k nevěrám vede tisíc důvodů a že všechny jsou emocionální. I ty, u kterých mají lidi pocit, že jde jen o fyzickou úlevu a ventilaci. Vždycky se jedná o nedostatek nějakého citu. I kdyby to byl jen cit, že chci zase někoho skolit.

Umíte ženám naslouchat, i když se s nimi nezaplétáte?

Nevím, jestli se to tak dá říct, ale jsem kamarádka. Baví mě, když se mi holky svěřují s tím, co prožívají. Je to pikantní, důvěrnější a zábavnější než u chlapů. Určitá část jejich životů zkrátka není totožná s tím, co zažívám já. A ony si se mnou povídají hodně otevřeně, protože ze mě cítí, že nejsem lovící typ, který by je chtěl položit na lopatky. Nesnažím se za každou cenu ukazovat pindíka, díky čemuž se dozvím spoustu intimních věcí, které jsou zajímavé.

Evidentně se dokážete do něžného pohlaví velmi dobře vcítit.

Určité pozice ženy jsou sice jiné, ale není jich tolik. Záleží spíš na tom, jak je autor polarizovaný mezi spektrem testosteronu a estrogenu. Když je hodně chlap a má extrémní množství testosteronu, tak mám takový pocit, že se mu do holek vciťuje hůře. Ale já takový nejsem. Asi jsem taky trochu holka. Navíc se svojí ženou chodím od jejích patnácti a mých šestnácti let. Zažil jsem ji ještě v době, kdy byla v pubertě. Velmi intimně a emocionálně jsme spolu sdíleli tak velkou část života, že mám pocit, že o ní i o ženských procesech, které se odehrávají jak v těle, tak v hlavě, vím téměř všechno.

Vrátím se ještě k Malému pražskému erotikonu. Napadlo mě, že bych si klidně přečetla pokračování.

Mě pokračování nebaví. Do svých postav se zamilovávám, mám k nim silný citový vztah, prožívám s nimi paralelní život. A jelikož se vztahy vyčerpají, i moje emocionalita k nim se nějakým způsobem naplní. Lásku, kterou do nich investuju, vykopnu a pošlu k lidem, kteří knížku čtou. A teď jsem už momentálně zamilovaný do postav nové knížky.