Kamion, velký hučící stroj se za vámi na dálnici objeví jako nezastavitelný obr. Možná vám někdy překáží, možná vým přijde, že zdržuje dopravu, ale zkuste se na chvíli podívat za volant. Ne na ten váš, ale na ten v kabině, která připomíná spíš malý byt na kolech. Tam sedí člověk, který stráví více času s tempomatem než s vlastní rodinou. Kamioňák. Víte, jak se dorozumívá se svými kolegy?
Život řidiče kamionu je prý všechno, jen ne nuda. V České republice patří kamiony mezi nepostradatelné články logistického řetězce. Bez nich byste si nekoupili rohlík, neoblékli tričko z e-shopu a ani byste nevyužili tu ledničku, co vám právě dovezli. Pracovní den řidičů kamionu začíná často brzy ráno, nebo klidně i v noci, záleží na trase. Zákony jsou přísné, a tak se musí držet striktního režimu: maximálně 9 hodin řízení denně (dvakrát týdně si můžou dovolit 10), přestávky každých 4,5 hodiny, minimálně 45 minut. Po šesti dnech jízdy přichází povinný a především zasloužený odpočinek, ideálně doma, ale mnohdy to končí někde na parkovišti za hranicemi.
Odpočívadla jako oázy na cestách
Odpočívadla a čerpací stanice u dálnic jsou pro kamioňáky něčím jako benzínky pro Formuli 1. Tady se natankuje nejen nádrž, ale i tělo, rychle se zavolá domů, opláchne obličej, a někdy i sprcha padne. Nejoblíbenější jsou ty větší benzínky, kde se dá dát něco slušného k jídlu, silné espresso a najít trochu klidu. Jenže problémem bývá parkování, míst je málo, kamionů hodně. A tak se často parkuje na hraně, ve dvou řadách, nebo na krajích silnic, kde to jen trochu jde.
Největší výzvou pro řidiče ale není silnice. Je to samota. Týden v kabině, bez pořádného kontaktu s rodinou, bez teplé večeře u stolu. I proto si kabiny řidiči mnohdy upravují, najdete v nich mnohdy televizi, ledničku, někdy i kávovar. Hudba často bývá nejlepší a jediný společník, od country přes rock až po audioknihy. A jídlo? Když není čas ani chuť na restauraci, vytáhne se osvědčený guláš v konzervě nebo instantní nudle. Žádná michelinská hvězda, ale zahřeje. I když ne všichni to mají tak. Jsou i kamioňáci, kteří si skutečně vaří, protože jim jde o zdravý životní styl. Jako například Kamil Veselý, který pro Svět ženy řekl: „Řidiči kamionů toho musí překonávat hodně, chtějí-li zůstat v kondici. Dlouhé sezení, nepravidelná strava, stres. Pak z toho jsou zdravotní problémy, bolesti zad, špatná fyzická kondice, kardiovaskulární problémy, ucpávání cév, problémy se srdcem, úzkosti. Já sám jsem měl ve 33 letech náběh na infarkt, takže vím, o čem mluvím. Moc nás není, řidičů, kteří řeší stravu a zdravá životní styl. Ale věřím tomu, že když budou mít návod a uvidí určitou cestu, jak začít a jak si upravit jídelníček a hlavně jak se začít hýbat, tak to je to, co bych chtěl předat dál. Trochu s tím nakazit ty ostatní.“
Mnoho českých řidičů nejezdí jen po republice. Naopak, výjezdy do Německa, Francie, Beneluxu nebo Itálie jsou na denním pořádku. A co víc, často se musí domluvit i bez perfektní angličtiny. Velmi často se jazyková bariéra překonává takzvaně „rukama nohama“, neboli gesty a úsměvem. Ale když to jede, tak to jede.
Romantika volné silnice má i svou temnější stránku: byrokracii. Každý řidič musí mít tachograf, správně vyplněné jízdní listy, doklady o nákladu, záznamy o přestávkách… A pozor, každý přestupek může znamenat vysokou pokutu. Policie a inspekce jsou neúprosné, hlavně na západě. A tak se do denní rutiny přimíchává i pečlivé hlídání času, kontrola limitů a nervy z toho, že tě někde zastaví a najdou něco špatně.
Řídit kamion není jen tak. Je potřeba řidičské oprávnění skupiny C+E, profesní průkaz, pravidelné školení a hlavně nervy z ocele. I proto tahle práce není pro každého. Ale kdo jí propadne, většinou u ní zůstane. Kvůli svobodě, kvůli výzvě, kvůli tomu pocitu, že vezete něco, co někomu udělá radost. Kamioňáci mají svůj vlastní svět, v němž fungují i speciální výrazy, kterými se dorozumívají. Poznáte alespoň některé?
