“Nejsem schopna vztahu, protože jsem prožila v dospívání trauma,” popisuje Světlana

Paní Světlana (52) má za sebou roky terapie, osobního růstu i práce na sobě. V dospívání ji zneužíval strýc, což v ní zanechalo hluboké stopy. Dnes je vzdělaná, samostatná, profesně úspěšná a svého strýce už roky nevídá. Přesto cítí, že v jedné oblasti zůstala stát, ve vztazích.

Nejsem schopna vztahu, protože jsem prožila v dospívání trauma

Dlouho jsem si myslela, že když o tom budu mluvit, když to zpracuju, budu zase „normální“. Terapie mi opravdu pomohla. Už necítím ten ochromující stud, dokážu o minulosti mluvit bez toho, aby se mi třásl hlas. Vím, že za to, co se stalo, jsem nemohla. Přesto když se ke mně někdo přiblíží, tělo reaguje dřív než hlava. Seznámím se s mužem, je milý, pozve mě na kávu. Jdu. Povídáme si, smějeme se. Druhé rande, třetí, čtvrté. Páté je takový můj strop.

Jakmile cítím, že by to mohlo být vážnější, začnu hledat důvody, proč to ukončit. Že není dost vtipný. Že máme jiné názory. Že bych s ním nechtěla žít. Že by na mě byl moc, brzdil mě v životě, v mé svobodě. Že to prostě není ono. Pravda je, že mě přepadne velký strach. Strach, že mi někdo zase ublíží. Že ztratím kontrolu. Že se zase budu cítit malá a bezmocná.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel skončil po nehodě na vozíku a já jsem jeho služka,” je bezradná Nela

Nejsem schopná vztahu

Často přemýšlím, jestli se vůbec umím zamilovat. Když moje kamarádky mluví o jiskření, o touze, já si vybavím spíš napětí. Jako by se ve mně něco zablokovalo. Nemám děti a nikdy jsem je nechtěla. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale protože ve mně hluboko sedí obava, že bych je nedokázala ochránit. Ta představa mě děsí víc než samota. Na první pohled mám klidný život. Dobrou práci, byt, pár přátel, se kterými chodím na výlety nebo do divadla. Nejsem nešťastná. Ale někdy večer, když zavřu dveře a doma je ticho, si říkám, jestli jsem si ten klid nekoupila příliš vysokou cenou. Jestli jsem si kolem sebe nepostavila zeď tak silnou, že už přes ni neprojde ani něco dobrého.

Mohlo by se vám líbit

"Svůj vztah s babičkou jsem spravila až na konci její cesty. Přišlo to, kdy mělo," svěřila se nám Aneta

Vím, že moje reakce je obrana. Že je to starý mechanismus, který mě kdysi chránil. Jenže dnes mě spíš omezuje. Ráda bych někoho pustila blíž. Ráda bych cítila lehkost místo napětí. Jen nevím, jak ten poslední krok udělat, aniž bych měla pocit, že riskuju znovu samu sebe. Myslíte, že se dá naučit důvěřovat, když vás důvěra kdysi tolik bolela?

K odpovědi na situaci paní Světlany nás inspirovala Kaytee Gillis

Paní Světlano,

to, co popisujete, dává po zkušenosti s traumatem hluboký smysl. Terapie vám pomohla na úrovni porozumění – víte, že jste nenesla vinu. Jenže tělo si pamatuje jiným jazykem než hlava. Když se vztah začne prohlubovat, nespustí se logická úvaha, ale poplachový systém. Ten vás kdysi chránil před skutečným ohrožením, a proto je velmi citlivý. To, že po „pátém rande“ začnete hledat chyby, není důkaz, že nejste schopná lásky. Je to důkaz, že vaše psychika chce mít kontrolu a vyhnout se opakování bezmoci. Strach dnes nepřichází proto, že by ten muž byl nebezpečný, ale protože blízkost sama o sobě připomíná zranitelnost.

Důvěra se po zranění nevrací skokem, ale v malých dávkách. Možná pro vás není teď úkolem „zůstat ve vztahu za každou cenu“, ale zůstat o krok déle s nepříjemným pocitem, aniž byste hned utekla. Například si říct: „Teď cítím napětí. To je moje stará obrana. Nemusím podle ní jednat okamžitě.“ Můžete si s partnerem zkusit postupně nastavovat tempo, otevřeně mluvit o tom, že potřebujete čas, že vás blízkost někdy vyděsí. Bez detailů minulosti, pokud nechcete, ale s pravdivostí o svém rytmu. Tělo se učí bezpečí skrze opakovanou zkušenost, že nic hrozného nenastane, když zůstanete přítomná. To je proces, ne výkon.

Mohlo by se vám líbit

“Chci ukončit vztah s milenkou, ale ona mi vyhrožuje, že to řekne manželce,” neví si rady Jindřich

Vaše otázka, zda se dá znovu naučit důvěřovat, má odpověď ano, ale jinak než poprvé. Už to nebude naivní důvěra bez hranic. Bude to vědomá důvěra s otevřenýma očima. To, že nechcete děti z obavy, že byste je nedokázala ochránit, ukazuje, jak silně ve vás žije potřeba bezpečí. Možná prvním krokem není pustit někoho „přes zeď“, ale udělat v ní malé okno. Zkoumat blízkost jako něco, co si můžete dávkovat. A hlavně – připomínat si, že dnes jste jiná žena než tehdy. Máte zkušenost, podporu, hranice. Nevracíte se do stejné situace. Jdete do nové, vybavená. A to je obrovský rozdíl.

Paní Světlana jako dítě prožila hrozné věci, ale s pomocí terapií se s tím vyrovnala. Jenže v ní zůstal problém ohledně vztahů, jak se má z toho vymanit? Dá se ještě něco dělat? Přečtěte si také příběh paní Kláry, která si dovolila říct ne a je z toho problém.