Každá z nás občas vstáváme s tím, že nás čeká náročný den. Ten, kdy nás čekají třídní schůzky našich potomků, obvykle takový bývá. Přečtěte si vtipnou glosu na toto téma, kterou napsala známá blogerka Marie Nevěřilová alias Tuctovka, která píše s humorem a ironií sobě vlastní příběhy ze života, v nichž se najdeme mnohé z nás.
Jakmile jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si, že dnes odpoledne v 17.00 začínají třídní schůzky mých dětí. Proto jsem pak v pyžamu dlouho stála před skříní a přemýšlela jaký kostým zvolím pro tuto taškařici. Vybavila se mi slova ze Seifertovy básně o víle, kterou se nedávno učil můj syn nazpaměť: „A byla hezká? Jistě byla, hezká je každá, když je víla….“ No musela jsem uznat, že víla by na třídních schůzkách asi nezabrala. Ani sebevědomá blogerka nepřipadala v úvahu. Možná chudinka strhaná, nebo taky učitelka? Nakonec to vyhrál outfit truchlící vdovy, která je na všechno sama a špatný přístup ke školní docházce podědily její děti po zesnulém otci.
Během dne se mi na blížící se hrůznou událost občas podařilo i zapomenout, ale pak se to s mrazením v zátylku zase vrátilo. Když jsem šla z práce, cítila jsem, že nutně potřebuji něco super sladkého, abych se lépe naladila na tu super akci. Instinkt mě spolehlivě vedl k nejbližší cukrárně. Ta se v tu chvíli nacházela v areálu nemocnice Krč. Chytla jsem stopu jako policejní pes a s čenichem u země najisto směřovala k vytyčenému cíli. Koňaková špička byla zapíchnutá v Google mapách mého mozku namísto červeného špendlíku.
Zasněně jsem si vzpomněla na vílu co…„sbírá z trávy třpytivé rosné krůpěje a ráno si je ohřeje …a to jí stačí? Stačí asi, je živa jenom z vůně, z krásy“.
Jauuu, najednou se mi zatmělo před očima a hlavou proletěla prudká bolest. Poslední, co jsem viděla, byly rozmazané červené a bílé pruhy. Spadla na mě těžká kovová závora v bráně pro vozy záchranné služby, kterou jsem právě procházela. Praštila mě do čela, strhla mi horní ret a uštípla kus předního zubu. Vyhrkly mi slzy. Mnula jsem si bouli na čele a tím si vymazala Google mapu z hlavy. Nezbývalo než vstát z prachu cesty, vyplivnout kus zubu a jít na druhou stranu na autobus.
„…a na svůj usměvavý ret dá lupen růže, který slét“. Radí básník na má nateklá ústa.
Tak jsem získala novou image, která proměnila můj kostým vdovy na oběť domácího násilí, matku alkoholičku nebo trestankyni uprchlou z pracovního tábora. Samé alternativy perfektně se hodící na třídní schůzky. Takto vylepšená jsem tedy nakráčela do ZŠ. Nepřekvapilo mě, že ani tentokrát nepodávali na vrátnici žádný welcome drink (a to jsem to minule napsala do knihy přání a stížností). Nepřekvapil mě ani můj pocit nepatřičnosti umocněný aktuálním zohyzděním. Poslušně jsem obcházela jednotlivé učitele a dělala, že jsem úplně normální. Přesto se potvrdilo, že můj smysl pro humor vyznívá v této budově jako sarkasmus, mé dobře míněné názory jako by vyřkl mimozemšťan a má snaha o odlehčení situace lehkou ironií zanechává na tvářích pedagožek zděšené výrazy. Snažila jsem se tedy především držet mlčet.
Marie Nevěřilová je výtvarná pedagožka. Zabývá se malbou, tvorbou koláží a prací s přírodními materiály. Pracovala v základních uměleckých školách. V současné době působí ve škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Několikrát do roka pořádá tvůrčí kurzy. Humor jejích textů je založen na sebeironii. Baví ji, když se lidé baví i kdyby to mělo být na její účet. Jako samozvaná sochařka okamžiku dokáže svým vyprávěním z banální chvilky vytvořit čtivé monumenty. Ty vystavuje na svém blogu Život Tuctovky.
