Vysoká silueta, majestátní paroží, plavé pohyby a klidný soustředěný pohled. Los evropský je největším jelenovitým savcem Evropy. Málokdo přitom tuší, že ještě před několika staletími byl na našem území poměrně běžný. Pak však z české krajiny na dlouhá staletí zmizel. Jeho návrat se začal psát až v druhé polovině 20. století a dodnes připomíná tichý příběh plný naděje i překážek. Přestože se los do českých lesů dokázal vrátit vlastními silami a bez zásahu člověka, jeho budoucnost stále zůstává nejistá. Ve společnosti však jeho návrat budí emoce. Pohyb losa Emila, který se v loňském roce vydal na pouť naší krajinou, sledovaly tisíce lidí.
Z české přírody téměř zmizel na více než 400 let
České rozsáhlé lesy, mokřady a podmáčené louky poskytovaly kdysi losům ideální podmínky pro život. Ve středověku však bohužel začalo těchto míst rychle ubývat. Krajina se měnila, mokřady byly odvodňovány, lesy ustupovaly zemědělství a losi se stávali stále častějším cílem lovců. Kombinace těchto faktorů vedla k tomu, že byl druh na přelomu 14. a 15. století z českého území prakticky vyhuben. Některé historické prameny sice zmiňují ojedinělé výskyty ještě v 16. století, poté však los z našich lesů na více než čtyři sta let zmizel.
Nečekaný návrat díky migraci
Krásné a majestátní zvíře postupem let upadlo v zapomnění. Nečekaný zvrat nastal až v roce 1957, kdy byl na Šluknovsku zaznamenán první migrující jedinec, který se k nám dostal z Polska. Nešlo přitom o žádný záchranný projekt, při němž by losa vypustili do volné přírody ochránci zvířat, jeho návrat byl přirozenou součástí migrace. Po druhé světové válce se totiž polská populace losů postupně zotavila a mladí jedinci hledali nové teritorium, přičemž překročili naše hranice. Právě tím započal pozvolný návrat losů do české krajiny. Šlo však spíše o jednotlivce.
Dalším významným milníkem v české populaci losů byly 70. léta minulého století, kdy v roce 1973 bylo na Třeboňsku poprvé zaznamenáno narození losích dvojčat. To potvrdilo, že losi nejsou na našem území pouze přechodně, ale začínají zakládat stabilní populaci. Nový domov našli především na Šumavě, v oblasti pravého břehu Lipenské přehrady, okolí Přední Výtoně, Svatého Tomáše nebo vojenského prostoru Boletice. Právě tato místa totiž prostředím nejvíce připomínala jejich přirozené prostředí. Nechyběly zde rozsáhlé lesy, dostatek klidu, mokřady i bohatá potrava v podobě osik, vrb nebo jeřábů.
V osmdesátých a devadesátých letech se zdálo, že se losům v jižních Čechách daří. Odborníci tehdy odhadovali místní populaci na třicet až padesát jedinců a vše nasvědčovalo tomu, že návrat tohoto majestátního zvířete bude nakonec úspěšný.
Foto: Shutterstock
Dnes se jich ve volné české přírodě nachází jen několik
Bohužel optimismus nevydržel příliš dlouho. Už po roce 2000 začaly počty losů výrazně klesat vlivem stále se rozšiřující dopravní a turistické infrastruktury i rozšiřováním zástavby, kvůli které přicházeli losi o přirozené migrační koridory. Současné odhady hovoří o pouhých 10 – 20 jedincích na celém území naší republiky. I to je důvodem, proč se jedná o kriticky ohrožený druh, který je chráněn zákonem. Přesto se čas od času objeví zprávy o migrujících losech na severu Čech nebo Moravy. Jde většinou o mladé samce, kteří hledají nové teritorium. Jejich cesta ale bývá plná nástrah.
Loňskou pouť losa Emila napjatě sledovaly tisíce lidí
Své o tom ví i los přezdívaný Emil, který se stal v loňském roce miláčkem široké veřejnosti. Samec k nám pravděpodobně přišel z Polska a v průběhu několika měsíců urazil stovky kilometrů přes Moravu, Slovensko i Rakousko. Jeho neobvyklou pouť sledovali zoologové pomocí GPS obojku, zatímco lidé sdíleli jeho fotografie a videa na sociálních sítích. Emil se totiž několikrát objevil na místech, kde by ho čekal jen málokdo. Pohyboval se poblíž větších měst, na frekventovaných silnicích nebo dokonce v zahradách, kde si pochutnával na spadaných jablkách.
Jeho putování však nebylo jen zajímavou podívanou. Odborníci opakovaně upozorňovali právě na narušení přirozených migračních koridorů soustavou silnic a dálnic, která jej ohrožovala na každém kroku. I to byl jeden z důvodů, proč se nakonec rozhodli zoologové ve spolupráci s rakouskými úřady zvíře uspat a převézt na Šumavu, kde stále přežívá malá populace losů. Cílem bylo dát mu větší šanci najít partnerku a přispět tak ke genetickému posílení zdejší kriticky ohrožené populace.
Právě tento losí samec dokázal vzbudit zájem veřejnosti o losí populaci a stal se symbolem návratu divoké přírody do střední Evropy. O tom, jak se jim v našem prostředí bude nadále dařit, rozhodne především to, zda pro ně do budoucna dokážeme zachovat dostatek prostoru a klidná území, kde budou mít možnost populaci rozvíjet.
