Do lesa chodíme vyčistit si hlavu, nasbírat houby nebo prostě jen utéct před letním horkem a stresem velkoměsta. Ale víte vlastně, s kým tenhle prostor sdílíme? Zatímco my se držíme vyznačených turistických cest, sotva pár metrů od nás se odehrává naprosto odlišný svět. Otestujte se, jestli poznáte zvířata, která v našich končinách budují podzemní hrady, vytesávají byty do kmenů nebo ulehnou jen tak pod hvězdy?
Některá zvířata si potrpí na propracované komplexy a pod zemí tráví spoustu času. V létě je tam příjemný chládek, v zimě naopak příjemné teplo. Typickým příkladem jsou lišky. Jejich nory mohou mít klidně deset metrů a disponují několika únikovými východy. Když na vás u vchodu někdo číhá, zadní vrátka se prostě hodí.
Jak dobře znáte zvířata našich lesů?
Ještě o úroveň dál to dotáhl jezevec. Tomuhle vášnivému pojídači žížal se mezi myslivci občas trefně přezdívá „strýc“. Jeho stavitelské umění je naprosto fascinující. Jezevčí doupata, lidově zvaná hrady, se dědí z generace na generaci a postupně se rozrůstají. Chodby o průměru čtvrt metru jdou až pět metrů hluboko, vzájemně se kříží v několika patrech a celková délka může přesáhnout i sto metrů. Jezevci navíc nesnáší nepořádek. Pravidelně mění výstelku pelechu, větrají ji na povrchu, a dokonce mají stranou vybudované speciální záchody, které zároveň slouží jako pachové značky. Někdy je ale jejich hrad tak obrovský, že se v něm sami ztratí, čehož ochotně využívají nezvaní podnájemníci. Třeba zrovna lišky nebo divocí králíci.
Málo se ale ví, že bezpečí pod zemí vyhledávají i vlci, kteří si doupata pro vyvádění mláďat budují nejčastěji v prudkém svahu blízko vody. Mají rádi přehled, takže vyžadují nezakrytý výhled do širokého okolí. Když zrovna nevychovávají vlčata, s norou se už nenamáhají a zalehnou kdekoliv do hustšího porostu.
Kdo spí pod hvězdami
Zatímco jezevec gruntuje v podzemí, srny, jeleni nebo divoká prasata stálý příbytek nemají. Ukládají se ke spánku na zemi. Zní to nepohodlně? Až budete příště v lese, zkuste se tam uvelebit jen tak v jehličí, a uvidíte. Kopytníci si aspoň před spaním odhrabou listí stranou, díky čemuž si v zemi vytvoří mělkou a pohodlnější prohlubeň. Pokud narazíte na víc takových jamek vedle sebe, s největší pravděpodobností tam kempovala divoká prasata. Ta totiž ráda spí pohromadě a mají ve zvyku se k sobě tulit. V zimě si dokonce budují útulnější pelíšky, ideálně v hustém ostružiní. Podobní nomádi jsou i rysové. Naše nejmenší plachá šelma nemá žádný stálý úkryt, kam by se vracela. K dennímu odpočinku jí stačí skalní převis, dutina nebo pořádně husté křoví. Čím členitější terén, tím lépe se cítí.¨
Když zvednete hlavu nahoru, uvidíte další skupinu lesních bytostí. Mnozí ptáci hledají příbytek v dutinách stromů. Vydlabat ale pořádnou díru do dřeva neumí každý. Tesařským mistrem je tady datel. Zatímco menší druhy milují odumřelé a měkké dřevo, datel černý je silák a dutiny sebevědomě vytesává do zdravých, silných buků. A jak to, že z těch neustálých nárazů nedostane otřes mozku? Příroda to zařídila velmi chytře, jeho mozek totiž v lebce doslova plave ve vodě a perfektně tlumí nárazy.
Luxusní dřevěné příbytky pak často přebírají další ptáci, na které už tolik řemeslného umu nezbylo. Trouchnivějící stromy s hotovými dutinami vyhledává třeba naše nejmenší sova, kulíšek nejmenší. Naopak její obrovská příbuzná, výr velký, stromy k životu vlastně vůbec nepotřebuje, raději hnízdí na skalách, kamenitých stráních nebo i v opuštěných lomech nedaleko lidských sídel.
A to je z naší rychlé lesní prohlídky vše. Než si obujete pohorky a vyrazíte ven, vyzkoušejte, jak dobře byste obyvatele českých lesů dokázali rozpoznat.
