„Nebylo to tak vždycky. Když jsme se s Tomem brali, byla jsem štíhlejší, zdravější a plná optimismu ohledně naší budoucnosti. Ale život umí překvapit a během let se moje váha pomalu zvyšovala. Nejdřív to byl stres ze snahy skloubit práci a život hospodyňky. Pak to byla těhotenství, dvě v rychlém sledu, která změnila mé tělo způsobem, který jsem nečekala. A nakonec to bylo emoční přejídání. Jídlo se stalo mým štítem proti manželství bez lásky,“ svěřila se nám Eva (40 let) se svým příběhem.
Tom se nikdy neostýchal říct mi naplno své názory. „Nechala jsi se unést, pokud jde o tvou váhu,“ říkával znechuceně, když si mě prohlížel. Jeho slova se zařezávala hluboko do mé duše, ale jeho činy vlastně bolely ještě víc. Odmítavé pohledy, citový chlad a noci strávené o samotě, zatímco on byl v práci. Pokud tam vůbec byl. To by zlomilo každého.
Jsem obézní a manželovi se hnusím
Zkoušela jsem kvůli němu držet spousty diet. Zkoušela jsem cvičit, až na mě šly mdloby, ale nic z toho, co jsem dělala, se nezdálo být dostatečné. Tom na naše manželství rezignoval, přinejmenším po citové stránce. Celé roky jsem věřila, že problém je ve mně. To byl možná hlavní důvod mého tloustnutí.
Začalo to docela nevinně, nebo jsem si to alespoň namlouvala. Petr pracoval v místní kavárně, kam jsem se občas chodívala schovat před dusivými zdmi svého domu. Byl Tomovým pravým opakem ve všech ohledech – byl vřelý, milý a vždy připravený složit mi nějaký ten kompliment. „Máš ten nejkrásnější úsměv,“ řekl mi, když jsme spolu poprvé mluvili. Málem jsem vybouchla smíchy, myslela jsem, že si dělá legraci. Ale nedělal.
Postupem času se naše rozhovory prohlubovaly. Sedával se mnou o přestávkách a vyprávěl mi o svých cestách nebo o knihách, které právě četl. Na rozdíl od Toma, který mě zřejmě považoval jen za přítěž, se na mě Petr díval, jako bych byla někdo, kdo za ten společně strávený čas skutečně stojí. Když se poprvé dotkl mé ruky, pocítila jsem něco, co jsem už léta necítila. Touhu. Nejen touhu po tom, aby mě někdo chtěl, ale i hlubokou touhu po tom, aby mě viděl, opravdu viděl, takovou, jaká jsem.
Netrvalo dlouho a situace se vyostřila. Chodila jsem do kavárny při každé příležitosti a vychutnávala si chvíle, které jsme si jeden pro druhého ukradli. Jednoho dne se naklonil blíž a jeho rty se dotkly mého ucha. „Pořád na tebe myslím,“ zašeptal. Srdce se mi rozbušilo a poprvé po letech jsem se opět cítila šťastná a plná energie. Když jsme se konečně políbili, bylo to jako v pohádce. Věděla jsem, že je to špatně - věděla jsem, že překračuji hranici - ale nedokázala jsem se zastavit.
Projednou mě někdo chtěl i se všemi mými chybami. Díky Petrovi jsem se cítila opět krásná. Přejížděl mi rukama po křivkách mého těla a říkal mi, jak moc miluje každý centimetr mé krásy. „Jsi bohyně,“ říkal a já mu věřila. S ním nebyla moje velikost zdrojem jakékoliv hanby. Ba naopak. Přesto vím, že od Toma nikdy neodejdu. Máme spolu přece dvě krásné dětia rozbít jim rodinu je to poslední, co bych chtěla. Vůbec nevím, co dělat, protože s Petrem jsem opravdu šťastná.
Názor odborníka, Denise Knowlesové, odbornice na mezilidské vztahy:
„Samozřejmě, že rozchod rodičů děti obvykle velmi trápí, ale jak ukazují výzkumy, nakonec se mnohé s touto situací vyrovnají a přizpůsobí se změnám v rodinném životě. Nefunkční manželství jejich rodičů je šťastnými stejně neudělá. Ba naopak. Rodiče by v tomto směru měli pohlížet více do budoucnosti a uvědomit si, že děti fakt, že mezi nimi již není láska, vycítí a chtě nechtě se to odrazí na jejich psychice. Pokud dítěti racionálně vysvětlíte, proč je nutná u vás jako u rodičů separace, následná pohoda jim pak všechno vynahradí.“
