Jan Hřebejk (dnes 59) představuje v české porevoluční kultuře úkaz, který dokázal zásadním způsobem definovat kolektivní paměť národa. Jeho snímky velmi příjemnou formou zrcadlí českou náturu a s lehkostí se v nich mísí lidská malost s hrdinstvím, nostalgie s ironií a hořkost se smíchem. Jako režisér se dnešní oslavenec řídí životním krédem, že krásné věci přicházejí samy od sebe a přílišné úsilí je může spíše pokazit.
Za touto zdánlivou lehkostí se však skrývá hluboce promyšlená tvůrčí metoda, složitá rodinná historie i neutuchající vášeň pro umění, lidi a dobré víno.
Kluk z fary ve Stodůlkách a stín rodinné tragédie
Narodil se v roce 1967 do rodiny, kterou sám označuje za součást tehdejší šedé zóny. Rodiče byli úředníci, katolického vyznání, a doma se vždy mluvilo velmi otevřeně. Otcův osud v padesátých letech zásadně ovlivnil fakt, že navštěvoval faru ve Stodůlkách, což v době procesů s církevními hodnostáři vedlo k jeho nespravedlivému odsouzení. Přestože si odseděl pouze rok, byl zbaven občanských práv a k rehabilitaci a dokončení školy se dostal až v uvolněnějších šedesátých letech.
Skutečný stín však nad rodinou visel kvůli tragédii, která se odehrála rok před režisérovým narozením. Na řeporyjském viaduktu tehdy vlak usmrtil jeho starší sestru Andulku, žákyni druhé třídy. Hřebejk se narodil jako jakýsi rodinný „náhradník“, který svou sestru nikdy osobně nepoznal, ale její přítomnost vnímal po celý život.
Když o desítky let později stál na prahu největšího profesního úspěchu a jeho protektorátní drama Musíme si pomáhat bylo nominováno na Oscara, nesl si v kapse děkovnou řeč věnovanou právě zesnulé sestřičce. Cennou sošku sice nakonec nezískal, ale vědomí křehkosti lidského osudu v jeho tvorbě zůstalo otištěno natrvalo.
Divoká léta na FAMU
Cesta k filmu nebyla zcela přímočará; po maturitě na Akademickém gymnáziu byl napoprvé z pražské FAMU odmítnut, a tak rok pracoval jako vychovatel ve školní družině. Druhý pokus na obor scenáristiky a dramaturgie již vyšel a Hřebejk se ocitl v mimořádně silném porevolučním ročníku. Mezi jeho spolužáky a blízké souputníky patřili Igor Chaun, Václav Marhoul, Filip Renč či Petr Zelenka. Právě zdravá rivalita s talentovanými vrstevníky ho nutila k maximálním výkonům – sám později vzpomínal, že vedle slabých soupeřů člověk snadno degeneruje a on se nikdy nechtěl poměřovat s průměrem.
Práci režiséra Hřebejk s oblibou označuje za infantilní hračičkařinu. S nadsázkou říká, že za chování, za které na škole dostával dvojky z mravů, je dnes velmi dobře placen. Jeho režijní metoda spočívá v roli jakéhosi „síta“. Domnívá se, že průměrní řemeslníci mají síto s širokými oky, kterým propadne cokoli, zatímco dobrý režisér propustí jen to, co je pro film dostředivé. Neustále tak vyvažuje srozumitelnost pro široké publikum s rafinovanou uměleckou zkratkou, která zabraňuje tomu, aby byl výsledek příliš polopatický.
Pelíšky: Od ztraceného scénáře po popálené vlasy
Kultovní retrokomedie Pelíšky z roku 1999 je bezpochyby vrcholem této vyvažovací metody. Shánění finančních prostředků na film trvalo pět let a scénář musel být přepsán celkem osmkrát. Původně zakázaná píseň „Slunečný hrob“ od kapely Blue Effect, původně věnovaná Janu Palachovi, získala díky filmu novou vlnu obrovské popularity. Samotné natáčení doprovázela řada neuvěřitelných historek. Hned druhý natáčecí den se ztratil kompletní scénář s režisérskými poznámkami, který byl po dramatickém pátrání nalezen zapadlý mezi rekvizitami.
Mnohé z legendárních scén vznikly čistou improvizací herců přímo na place. Například scéna, v níž Miroslav Donutil zapaluje alkohol a vyfukuje plamen, vyžadovala přítomnost pyrotechniků; pozorný divák si může dodnes všimnout kousku trčící tyče plamenometu, kterou asistent maskoval za hercovými zády. Jaroslavu Duškovi během natáčení scény s hořící karmou několikrát vzplály vlasy, a protože nakonec došel filmový materiál, musel pro další záběry dostat příčesek. Představitelka Uzlinky, tehdy dětská herečka Silvie Koblížková, zase utrpěla elektrický šok při testování dobového indukčního přístroje a štáb s ní musel okamžitě jet k lékaři.
U mě pořád dobrý: Pravda ukrytá ve víně a ztracená víra
Mimo filmové ateliéry Hřebejk nachází únik v gastronomii a umělecké společnosti. Vznik vinného baru Bokovka se datuje do doby, kdy se skupina přátel, včetně fotografa Tona Stana, grafika Aleše Najbrta či režiséra Davida Ondříčka, rozhodla složit na láhev nedostupného Château Haut-Brion 1970. Tato vášeň přerostla v založení vlastního podniku, který byl inspirován estonským Tallinnem a slavnou pražskou vinárnou U Rarášků. Zakladatelé si sami rozdělili role; Hřebejk si vzal na starost propagaci a pověstné pondělní služby, během nichž sám obsluhoval. Záměrně se v podniku nikdy nevařilo, protože podle Tona Stana by amatérský přístup k jídlu mohl koncept zničit. Bokovka se stala útočištěm intelektuálů, umělců a, jak režisér s úsměvem vypozoroval, nejčastěji skupinek elegantních třiatřicetiletých žen slavících svátek.
V soukromém životě žije režisér v harmonickém svazku s manželkou Lenkou. Syn Jonáš, který jako miminko účinkoval ve snímku Medvídek a byl skutečně pokřtěn knězem přímo v sakristii Břevnovského kláštera, je dnes již dospělým studentem a tátovým vizuálním klonem. Dcera Antonie zase zdědila otcovy výrazné rysy a objevila se například v seriálu Místo zločinu Ostrava.
Hřebejk se netají tím, že jako katolík sice víru v průběhu života ztratil, ale naději v dobro si uchovává. V posledních letech se aktivně zapojuje do společenských diskusí a ostře vystupuje proti politickému populismu, což se odráží i v jeho nedávných projektech natáčených na Slovensku, jako byl úspěšný seriál Vítěz. Jeho neutuchající tvůrčí elán potvrzují i televizní projekty: satirická vztahová komedie Na tělo podle scénáře Martiny Formanové a rodinná sága Pád domu Kollerů. Hřebejkova tvorba i osobní postoje ukazují, že i v rozděleném světě plném vážných krizí je humor tím nejlepším ventilem, který nás drží při zemi a dává nám sílu jít dál.
Režisér Jiří Strach získal rytířský titul: Prozradil nám první pocity po ocenění od papeže Lva XIV.
Zdroje: csfd.cz, cswikipedie.org, ustrcr.cz, super.cz, tn.nova.cz
Galerie: Smích skrz slzy a vůně Bordeaux: Životní jízdu režiséra Jana Hřebejka poznamenala dětská tragédie
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

Oscarový režisér Jan Svěrák: Slavného tatínka využívá ve svých filmech už jen k „proveselování”. Kdysi chtěl vyhodit Jiřího Kodeta

Film Tmavomodrý svět slaví 25 let: Mezi hvězdy vyšvihnul Kryštofa Hádka, jenž je dnes trojnásobným otcem s „paní Columbovou” po boku

Film Samotáři slaví 26 let: Věčně zhulený Macháček, geniální Trojan a krásná barmanka Vesna baví diváky dodnes

27 let od premiéry Pelíšků: Jak dnes vypadají a co dělají dětští hrdinové? Jeden tvoří pro Národní divadlo, druhý skončil u počítačů

Vtipálek Miroslav Hanuš: Herec kdysi pobavil celou nudapláž netradičním pouštěním draka. Kam si ho uvázal, si všichni lehce domyslí

Nekompromisní Věra Chytilová: Legendární režisérka začínala jako manekýna. Později byla trnem v oku soudruhům z StB

55 let od premiéry Homolkových: Babi z Homolků Marie Motlová propadla alkoholu, prodala i svoji občanku

Další ze slavných dětí českého filmu: Jak dnes žije Eda z Obecné školy a proč Václava Jakoubka po nominaci na Oscara v Česku nikdo nechtěl

Hvězda seriálu Ulice, herečka Alžběta Malá, má herectví v krvi. Jejím příbuzným byl herec Ilja Prachař













