“Manžel skončil po nehodě na vozíku a já jsem jeho služka,” je bezradná Nela

Paní Nela (47) žila s manželem obyčejný, aktivní život. Po úrazu ale skončil na vozíku. Lékaři říkají, že ochrnutí se týká pouze nohou, ruce i horní část těla má plně funkční. Podle odborníků se může postupně zapojit do běžného života, pracovat, vycházet mezi lidi. Jenže realita doma vypadá jinak.

Po nehodě manžel skončil na vozíku a já jsem jeho služka

Pamatuju si den, kdy mi lékař řekl, že už nikdy nebude chodit. Měla jsem pocit, že se mi podlomila kolena místo něj. Držela jsem ho za ruku a slibovala si, že to zvládneme. Že budu silná. A byla jsem. Učila jsem se manipulovat s jeho vozíkem, upravila jsem byt, vyřídila papíry. Vařím, peru, pomáhám mu do sprchy. Dělám to ráda, protože ho miluju. Jenže poslední měsíce se ve mně něco láme. Sedí v obýváku a volá na mě z každé místnosti. „Podej mi ovladač.“ „Přines mi vodu.“ „Posuň mi polštář.“ Přitom má své vlastní ruce silné, dokáže si sám dojet do kuchyně.

Lékaři říkají, že by měl trénovat samostatnost, zapojovat se. On ale tvrdí, že nemůže. Že je unavený. Že to nezvládne. A když mu naznačím, že by mohl něco udělat sám, urazí se nebo mě obviní, že nechápu, jaké to je. Že by bylo lepší, kdyby tady už nebyl. Že nehoda ho měla připravit o jeho život. Možná nechápu, jaké to je. Ale já už sotva popadám dech. A nechci, aby se takhle doma zakopal. Musí začít žít. Nemůže se pořád litovat.

Mohlo by se vám líbit

Od slz ke klidu: Jak zvládat emoce v práci, ve vztahu i doma, když toho máte až nad hlavu

Mezi soucitem a vztekem

Nejhorší je, že mě sekýruje. Jako by všechna jeho frustrace měla jediný terč – mě. Kritizuje, že je jídlo studené, že jsem přišla pozdě z práce, že jsem zapomněla koupit jeho oblíbený jogurt. Někdy mám chuť křičet, že nejsem jeho služka. Že jsem jeho manželka. Že jsem tu zůstala. Že jsem neutekla, i když to bylo těžké. Místo toho ale většinou mlčím a jen v noci potichu brečím do polštáře, aby to neslyšel. Vím, že trpí. Vím, že přišel o kus sebe. Ale já mám pocit, že postupně přicházím o sebe taky.

Mohlo by se vám líbit

“Řekla jsem poprvé v životě ne a moje rodina je na mě naštvaná,” nechápe Klára. Co dělat, radí psychoterapeutka Dagmar Pechová

Chci, aby se začal v rámci možností starat sám o sebe. Aby si dojel pro sklenici vody, aby zkusil přemýšlet o práci z domova nebo našel novou, kde by přišel do kontaktu s lidmi, šel s přáteli na pivo, prostě aby šel mezi lidi. Lékaři tvrdí, že může. A já stojím mezi soucitem a vztekem a nevím, kam se přiklonit. Jak ho mám podpořit, aniž bych se sama úplně vyčerpala? Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka volá jen tehdy, když něco potřebuje, jinak ji nezajímám,” je zklamaná Theodora

Ke komentáři na situaci paní Nely nás isnpiroval David Shensky

Paní Nelo,

vaše situace je nesmírně náročná a je pochopitelné, že cítíte vyčerpání a frustraci. Poskytovat intenzivní péči blízké osobě je fyzicky i psychicky vyčerpávající, a je normální, že se střídají pocity soucitu a vzteku. Důležité je uvědomit si, že vaše potřeby a hranice jsou stejně platné jako potřeby vašeho manžela. Není sobecké chtít, aby zůstával aktivní a samostatný, naopak, zapojení do běžných činností mu pomáhá udržovat zdraví, sebevědomí a nezávislost. Můžete s ním hledat způsoby, jak ho motivovat k samostatnosti, aniž byste přebírala všechno vy, například nastavením malých cílů, které jsou reálně zvládnutelné, a postupným zvyšováním jeho zapojení.

Mohlo by se vám líbit

“Vdala jsem se podruhé. A v našem manželství je pořád jeho bývalá,” stěžuje si Vilma

Je také zásadní, abyste nezůstávala sama se svým stresem. Vyhledání podpůrných skupin pro pečující partnery, podobně jako Al-Anon pro rodiny závislých nebo jiné skupiny pro osoby pečující o handicapované, může být velmi nápomocné. Tyto skupiny nabízejí prostor, kde můžete sdílet své pocity bez pocitu viny a získat praktické rady, jak zvládat náročné situace, aniž byste úplně vyhořela. Stejně důležité je mít vlastní chvíle odpočinku, ať už jde o krátké procházky, relaxaci nebo pomoc jiného člena rodiny či profesionální ošetřovatele, aby se péče nestala jedinou náplní vašeho života.

Nakonec je vhodné otevřeně komunikovat s vaším manželem o vašich potřebách a možnostech podpory, a to klidně i s pomocí terapeuta nebo sociálního pracovníka. Ujasněte si, co je nezbytné pro jeho zotavení a co pro udržení vašeho zdraví. Například společně můžete vytvořit plán, kdy se bude zapojovat do domácích činností, kdy budete mít přestávku a jak využít rehabilitační služby či sociální pomoc. Takové nastavení hranic a struktury nejen ochrání vaše zdraví, ale zároveň mu poskytne prostor k vlastnímu rozvoji a kontaktu s okolním světem. Vaše péče je cenná, ale přežijete-li tuto náročnou situaci psychicky a fyzicky, budete schopná být mu skutečně oporou dlouhodobě.

Jak má paní Nela zachovat své vlastní hranice a zdraví? Zároveň být milující a podporující manželkou, která chápe, co všechno se v životě manžela změnilo? Přečtěte si také příběh paní Lucie, která nerada jezdí ke tchyni a tchánovi.