Láska bývá často popisována jako něco krásného, povznášejícího a naplňujícího. Jenže realita umí být mnohem složitější. Existují vztahy, které se nevejdou do jednoduchých škatulek, a city, které nelze snadno pojmenovat. Někdy se stane, že se srdce rozdělí mezi dva lidi a člověk najednou stojí před rozhodnutím, na které se nedá připravit.
„Společnost má jasno v tom, jak by měla správná láska vypadat. Jeden partner, věrnost, stabilita a jasné hranice. Jenže život si občas píše vlastní scénáře. A ne každý je černobílý. Někteří lidé se ocitnou v situaci, kdy milují více než jednoho člověka, aniž by to plánovali nebo chtěli. V takovém případě pak nelze vztah definovat podle předem stanovených pravidel, je třeba přistupovat k němu jinak. Ocitnout se v situaci, kdy současně milujete dva partnery, je psychicky velice náročné a rozhodnout se, které si vybrat, v sobě často skrývá nelehký a nejistý úkol,“uvedl psycholog a profesor na University of Nevada, William Jankowiak.
Foto: Freepik
Miluji je oba, ale opustit nedokážu ani jednoho
Ivana je jednou z těch, kteří se v takovém příběhu ocitli. Je jí třiačtyřicet let, má za sebou dlouholeté manželství a zároveň vztah, který vznikl nečekaně a změnil její pohled na svět. Sama o sobě říká, že nikdy nechtěla nikomu ubližovat. Přesto dnes žije s tajemstvím, které ji tíží každý den. S manželem Petrem je Ivana dvacet let. Společně vychovali dvě děti, prošli si radostmi i těžkými obdobími a stále spolu dokážou mluvit. „Petr je můj domov. Zná mě lépe než kdokoli jiný. Ví, kdy mlčím proto, že jsem unavená, a kdy proto, že mě něco trápí,“ říká Ivana.
Nejistý konec
Ivana neví, jaký konec její příběh bude mít. Ví jen jedno. Miluje je oba. A opustit nedokáže ani jednoho z nich. Její vyprávění není oslavou nevěry ani návodem, jak žít dvojí život. Je spíš svědectvím o tom, jak složité dokážou lidské city být. A také o tom, že někdy neexistuje správná odpověď. Jen volby, se kterými se člověk musí naučit žít.
„Stydím se za svého bratra, který pije a dělá mi jen ostudu,“ neví si rady Tereza
Jejich vztah se postupem času proměnil spíš v hluboké partnerství a přátelství než v vášnivou lásku, ale pocit sounáležitosti zůstal. Druhý muž vstoupil do jejího života před třemi lety. Jmenuje se Marek a poznali se v práci. Zpočátku šlo o obyčejné rozhovory u kávy, postupně ale začali trávit čas i mimo kancelář. „U Marka jsem se znovu cítila jako žena, ne jen jako manželka a matka,“ přiznává Ivana. S Markem zažila něco, co už dlouho nepoznala. Motýly v břiše, těšení se na zprávy, lehkost a smích.
Dnes Ivana žije dva paralelní životy. Doma je manželka a máma, venku žena, která se zamilovala. Každý z těch vztahů jí dává něco jiného. Petr jí poskytuje jistotu, klid a pocit bezpečí. Marek jí dává vášeň, radost a pocit, že je znovu naživu. „Kdyby mi jeden z nich něco chyběl, dokázala bych to pojmenovat. Jenže mně chybí oba, když u jednoho nejsem,“ říká tiše. Nejtěžší na celé situaci je podle Ivany vědomí, že takto nelze žít donekonečna. Čas běží a tajemství se s každým dalším dnem prohlubuje. „Někdy si říkám, že bych měla být statečná a odejít. Jindy mám pocit, že bych tím zničila všechno, co jsem roky budovala,“ svěřuje se. Přiznává také, že ji sžírá pocit viny, hlavně vůči manželovi, který nic netuší.
Pravda o dospívání Žilkové: Přísný otec ji zrazoval od herectví a zvířecího mazlíčka jí naservíroval k obědu
