Dvě stě let. To je doba, během níž se literatura posunula od rozvláčných romantických popisů ke strohé introspektivní próze. Od veršovaných vyznání lásky až k syrovým větám o válce, od slavnostního tónu až po každodenní život. Mnohé autory i díla si jistě pamatujeme ze školy. Možná jsme je četli povinně, možná skutečně se zájmem a láskou. Co vám ale uvízlo v paměti?
Literatura 19. a 20. století je cestou proměn, otřesů, hledání i objevů. A především je to cesta, která zrcadlí proměnu člověka samotného. Na prahu 19. století literatuře dominoval romantismus, styl, vycházející z citů, přírody a vnitřního světa člověka. Autoři jako Goethe, Shelleyová nebo Puškin se obraceli k emocím, přirozenosti a vznešenosti duše.
Dvě století, která změnila svět slov
V českém prostředí sem patří například Karel Hynek Mácha a jeho slavný Máj, který je vrcholným romantickým dílem nejen díky své jazykové výstavbě, ale především díky tématům lásky, smrti a osamění. Romantismus měl hluboký dopad i na pozdější evropské autory. Britský lingvista David Crystal k tomu říká: „Romantismus vtiskl evropské literatuře citovou pravdivost, která se dodnes nepřestala ozývat v textech moderní prózy.“
„Koncem 19. století se ale do popředí začíná dostávat realismus. Společnost se mění, přichází industrializace, města se rozrůstají, život se zrychluje a lidé začínají psát jinak. Už nejde o city, ale o společenskou situaci, konkrétní postavy, reálné problémy. Vznikají romány jako Anna Karenina od Tolstého, Paní Bovaryová od Flauberta nebo Babička Boženy Němcové. Postavy nejsou ideály, jsou to lidé z masa a kostí, se slabostmi, chybami, touhami. Autoři už nehledají krásu, ale pravdu,“ říká pro Svět ženy učitel Jaroslav Marvan.
20. století pak literaturu definitivně roztrhalo na kusy, aby ji znovu poskládalo. První světová válka přinesla ztrátu iluzí. Píše se jinak. Kratší věty, úspornější styl, vnitřní monology. Hemingway, Kafka, Virginia Woolfová, to jsou jména, která určují tempo nové éry. Literatura se tříští do mnoha směrů, jako je existencialismus, modernismus, později postmodernismus. Každý autor hledá jiný jazyk, jiný způsob, jak zachytit stále složitější svět.
Druhá polovina století přináší i ženské autorky, na scéně se objevuje afroamerická literatura, představují se díla psaná z kolonizovaných oblastí. Toni Morrison, Marguerite Durasová, Gabriel García Márquez. Literatura se stává rozmanitější, kulturně pestrou. Jak říká americký lingvista John McWhorter: „Ve 20. století začala literatura konečně mluvit za všechny. Ne jen za vzdělané bělochy ze západní Evropy, ale za celé lidstvo.“ Česká literatura v tomto období rozhodně nezaostává. Devatenácté století bylo dobou národního obrození a literárního budování identity. 20. století přináší jména jako Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Věra Linhartová nebo Milan Kundera. Každý z nich zachycuje jinou tvář doby, jiné pocity a postoje.
Obě století tak tvoří jakousi dvojici. Jedno buduje, druhé rozkládá. Jedno miluje ideály, druhé zpochybňuje všechno. A přesto nebo právě proto vznikly knihy, které čteme dodnes. Díla, která přestála čas, změny, režimy i vkus. Literatura 19. a 20. století není jen odrazem dějin. Je to živé svědectví o tom, jak se člověk učil chápat sám sebe. A v tom je její síla.
A jak si tato díla pamatujete? Pojďme na kvíz:
Dnes už čteme jinak. Rychleji, digitálně, fragmentovaně. Ale právě proto má smysl se vracet ke klasice, ne jako k muzeu, ale jako k zrcadlu. Protože jakmile otevřete Tolstého, Kafku nebo Dostojevského, zjistíte, že jejich svět není tak vzdálený, jak se zdá. Je pořád náš. A jak jste vlastně dopadli?
