Knihy, které jsme kdysi museli přečíst kvůli maturitě, se nám často vracejí v nečekaných chvílích. Jedna věta, jedno jméno postavy, a člověk si najednou vybaví celý příběh. Kolik z české literatury posledních dvou století si pamatujete vy?
Povinná četba má u mnoha lidí pověst nutného zla. Seznam titulů, čtenářský deník, rozbor díla u tabule. Jenže kdo se ke knihám ze školy po letech vrátí, často zjistí, že je čte úplně jinak. Postavy, které v patnácti působily nudně, najednou dávají smysl, a věty, nad kterými jsme kdysi zívali, mají překvapivou váhu. Kniha se nezměnila, změnil se čtenář.
Proč se k nim vracíme
Literatura je jedním z mála míst, kde můžeme nahlédnout do hlavy jiného člověka. Nejde jen o zápletku. Kniha nás nutí na chvíli přemýšlet cizím tempem, cizími slovy a s cizími starostmi. Proto se o čtení často mluví jako o tréninku empatie – při čtení si zkoušíme, jaké by to bylo žít jiný život, aniž bychom museli opustit křeslo.
České knihy mají navíc ještě jednu zvláštní roli. Po dlouhá období byly hlavním místem, kde se udržoval jazyk, paměť i humor. Mnohé hlášky z románů zlidověly natolik, že je používají i lidé, kteří knihu nikdy nečetli. Literatura se tak nenápadně stala součástí běžné řeči.
Zajímavostí je, že Česko má jednu z nejhustších sítí veřejných knihoven na světě. Základ jí dal už zákon o veřejných knihovnách obecních z roku 1919, který obcím ukládal knihovnu zřídit. Díky tomu má knihovnu i řada menších vesnic, kde dnes nenajdete obchod ani poštu.
Možná i proto se české knihy dědí z generace na generaci. Na půdách, v chalupách i v obývacích stěnách leží svazky s věnováním od babiček a dědečků. V tomto kvízu najdete autory, díla i postavy od 19. století až po současnost – od klasiky, kterou zná skoro každý, až po romány, o kterých se mluví v posledních letech.
