žena, matka, stará žena, problémy
Paní Zita v životě neměla moc vůli prosadit si svůj vlastní názor. Lidé jí říkali, co má dělat, co by si měla myslet. Rodiče jí poslali na gymnázium a neptali se jí, zda chce studovat, nebo ne.
Nikdy netoužila mít manžela nebo dokonce děti. Nebyla to pro ni priorita. Ostatní kamarádky rodily, vdávaly se, vozily kočárky, ona nic takového nechtěla. Jenže společnost v té době byla neúprosná. Všichni se jí neustále ptali, kdy už se vdá a bude mít dítě.
Když byly tyto řeči neúnosné a stupňovaly se, tak si našla prvního, který projevil zájem. Láska to nebyla, ale všichni na ni tlačili. Už byla prý stará na dítě i na vdávání. Po svatbě následovalo první dítě.
A prakticky brzy po porodu už přicházely otázky a co druhé, kdy budete mít druhé? To musíte, protože jednomu bude smutno. A opět na ni rodina tlačila a dotlačila ji tam, kam nechtěla. Děti vychovala, ale pevný a hluboký vztah s nimi neměla.
Dnes přijdou děti občas na návštěvu, ze zdvořilosti zavolají. Pevné propojení mezi nimi není, děti asi cítily, že mezi nimi nebyl vztah láskyplný a dokonalý, i když paní Zita chybu neudělala. Paní Zita dobře ví, že děti nechtěla, ale bohužel se nechala rodinou někam dotlačit. Je za děti ráda, to ano, ale ta "pravá mateřská láska" ji bohužel asi minula.
