“Děti jsem měla jen proto, že se to ode mě očekávalo, nikdy jsem po nich netoužila,” píše paní Zita

Paní Zita (71 let) je jednou z takových žen. Po dětech nikdy netoužila. Když všechny její kamarádky rodily, ona chodila do školy a pak po zábavách a různých akcích. Vystudovala vysokou a chtěla si najít dobrou práci. Jenže její rodina a okolí na ni neustále tlačilo. Už na škole. A tak šla proti svému přesvědčení. A našla si manžela a měla děti. Po ničem z toho však netoužila.

Děti jsem měla jen proto, že se to ode mě očekávalo

Celý život jsem dělala to, co se ode mě očekávalo. Nikdy jsem nebyla rebel, nikdy jsem se nebouřila, prostě jsem plnila, co mi společnost, rodina a okolí říkali. A tak jsem se vdala, měla dítě… a pak ještě jedno. Ale nikdy to nebylo z mého vlastního přesvědčení. Bylo mi osmadvacet, když jsem poprvé otěhotněla. Na tehdejší dobu jsem byla považovaná za „starou matku“. Okolí mi to dávalo jasně najevo. Moje kamarádky už měly děti ve školce, a já pořád „nic“. Všude kolem mě otázky: Kdy se konečně vdáš? Nejsi už trochu pozdě? Nechceš děti? Na co čekáš?

Mohlo by se vám líbit

“Nechci děti a moje rodina a okolí mi pořád říkají, že jsem hloupá,” píše Magda. Přitom ani ona, ani její partner netouží být rodiči

A tak jsem se vdala za prvního, kdo o mě měl opravdový zájem. Byl hodný, slušný, chtěl rodinu. Ale láska? Touha? Ne. Jen tlak. Pamatuju si, jak jsem si v duchu říkala, že teď to tak má být. Že to tak má dělat každá žena. Měla jsem představu, že když už dítě budu mít, tak se ve mně ty „správné mateřské city“ časem objeví. Ale neobjevily se. Nikdy. Děti jsem vychovala, postarala se o ně, nebyla jsem zlá máma. Vařila jsem, starala se, učila se s nimi, objímala je, když to bylo potřeba. Ale pořád jsem v sobě cítila, že žiju život, který vlastně nechci. Že jen reaguju na to, co mi druzí naplánovali. Vždycky jsem měla pocit, že by mi bez dětí bylo líp. Svobodněji. Volněji. Že bych mohla cestovat, studovat, poznávat lidi, dělat věci podle sebe.

Nechtěla jsem druhé

Místo toho jsem zůstala doma, zavřená v malém kruhu povinností. Nechtěla jsem druhé dítě, ale zase přišly otázky: Fakt chcete jen jedno? A kdo si s ním bude hrát? To není dobré pro něj. A tak jsem šla znovu do všeho, co jsem vnitřně necítila. Jen abych byla „správná matka“. A pak už jsem si řekla, že třetí už ne. To jsem si aspoň uhájila. Dneska je mi jedenasedmdesát. Děti mají vlastní životy, vlastní rodiny. Volají mi, přijdou na kafe, o Vánocích přijedou. Ale nikdy mezi námi nebyl hluboký vztah. Cítily to, že jsem tam byla pro ně fyzicky, ale uvnitř jsem byla někde jinde. Občas mám výčitky, že jsem nebyla víc „matka“, že jsem necítila to, co asi cítit měla. Ale víc mě trápí, že jsem nikdy nedostala prostor být sama sebou. Možná kdybych měla víc odvahy, kdybych si víc stála za sebou, řekla bych tehdy ne. Ale já mlčela. A podřídila se. A dnes? Dnes už je pozdě něco vracet zpátky.

Mohlo by se vám líbit

“Nechci děti. Už jsem se rozhodla a mé okolí si myslí, že jsem divná,” píše Bára. Zejména rodina chce, aby změnila názor

K situaci paní Zity se vyjadřuje psychologický poradce Martin Charvát

Tento typ zpětného zklamání nad tím , že jste se stal rodičem obecně, bývá velmi tichý a společensky tabuizovaný. Žena, která celý život plnila roli matky, ale nikdy si ji niterně nepřála, může po sedmdesátce pocítit jistý smutek z promarněné autentické cesty. Nejde o výčitky vůči dětem, ty může milovat a být jim oddaná, ale o vnitřní pocit, že žila podle očekávání druhých. V naší kultuře je mateřství stále považováno za vrchol ženského naplnění, a přiznat, že to tak člověk necítil, vyžaduje obrovskou odvahu. V těchto pozdních letech pak lidé často poprvé formulují věty, které si dřív nedovolili ani myslet.

Ti, kdo idealizují mateřství, mohou mateřskou lítost vnímat jako něco, co se rovná zkaženosti. Existuje tendence spojovat lítost nad mateřstvím s hrubým a zanedbávajícím chováním. Odsuzovat ženy, které dovedou přesně a jasně popsat, co cítí a že se v mateřství necítí dobře. Být lítostivý z toho, že jste se proti své vůli stali rodičem, se nerovná hrubému chování, ani to nutně neznamená nedostatek lásky k vlastním dětem. Dnes v tradičním obsahu na sociálních sítích přetrvává myšlenka, která zobrazuje mateřství v domácnosti jako idylické a klidné. Ne vždy to tak ale je. Matka si může i přes pocity lítosti osvojit vynikající rodičovské dovednosti a prospěšné osobnostní vlastnosti. Protože emoce nejsou binární ani výlučné, láska a lítost nemusí být nutně paradoxní.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel si píše s jinými ženami na internetu. Prý jen flirtuje, ale mě to bolí,” je smutná Iveta

Paní Zita se nechala dotlačit někam, kam nechtěla. Tehdy se to tak dělalo. Lidi, kteří byli svobodní a bezdětní, byli divní. Proč jako nechtějí děti? Jenže někdy je to možná lepší druhé nikam netlačit. Jak to vnímáte vy? Přečtěte si také příběh pana Dalibora, který potkal svého syna, o kterém vůbec nevěděl.

Galerie: Zita (71): Děti jsem měla jen proto, že se to ode mě čekalo. Nikdy jsem po nich netoužila!

3 fotky 4 fotky