Galerie: “Nikdy jsme si s mámou nerozuměly. Až její nemoc nás sblížila,” píše Nikola o svém vztahu s matkou. Mrzí ji, že k sobě našly cestu příliš pozdě

ženy, matka, dcera, pomoc, nemoc

Paní Nikola měla odmalička matku, která nechválila. Pro kritiku však nešla daleko. Byla tvrdá, nekompromisní a dětství s ní nebylo moc příjemné. Brzy paní Nikola zjistila, že její matce není nic, co ona udělá nebo řekne, dobré. I proto se záhy odstěhovala.

Neměly typický vztah matka a dcera, nesvěřovala se své matce. Snažila se plnit své úkoly nejlépe, jak uměla. Matka vždy něco našla, nějakou výčitku nebo ji jinak srazila na zem. Když plakala kvůli prvnímu rozchodu, matka jí neutěšila, ale ještě více jí naložila.

Odstěhovala se, co nejdřív mohla a vztahy ochladly úplně. Volání bylo pouze z nutnosti a zdvořilosti, smrsklo se do pěti minut na jednou za jeden až dva měsíce. Paní Nikola neměla potřebu matku slyšet, natož ji vidět.

Jenže pak matka onemocněla a paní Nikola se rozhodla za ní jet. Pomáhala jí, jak se dalo. Už to nebyla ta silná a uzavřená žena. Rakovina jí smyla masku tvrdosti. Obě ženy si k sobě hledaly cestu těžce. Ale našly ji.

Vztah se postupně změnil. Povídaly si. Nebylo to nic hezkého, ale potřebného. Postupně se však sblížily opravdu. Vyprávěly si o všem, co v životě zanedbaly.Když matka paní Nikoly umírala, byla její dcera u ní. Objala ji, držela za ruku. Smíření a napravení vztahu přišlo, i když o spoustu let později.