Jak jména stárnou: Proč dnes Bětka zní roztomile, ale Adéla už usedle? Výběr závisí nejen na tom, jak jména vnímáme

Tonička nebo Josefína jsou jména až archaická, přesto jsou dnes opět na vzestupu. Naopak ubývají jména jako Veronika, které zažilo svůj boom koncem 80. let, či Karolína, které nejvíc frčelo kolem příchodu milénia. Současným rodičům zní příliš fádně. Mezi chlapeckými jmény se začínají propadat jména jako Marek, Štěpán nebo Michal, možná je v top desítce brzy vystřídají trendující Oliver, Tobiáš nebo Sebastian.

Co zní měkce, to zní mladě

Proč ale některá jména „stárnou“ rychleji než jiná? A proč třeba dnes Bětka působí mile a něžně, zatímco Adéla začíná znít usedle? Z lingvistického hlediska hrají důležitou roli zvukové vlastnosti jmen. Mladistvě až dětsky vnímáme jména, která obsahují nebo končí na měkké samohlásky jako “i”, “ě”, “e”, “ie”, a navíc mají rytmickou podobu. Bětka, Baruška nebo Sofinka evokují něhu a křehkost nejen díky obsahu, ale i zvuku. Naproti tomu jména s tvrdšími souhláskami či zakončeními, například Adéla, Jana nebo Lenka, se vnímáním posouvají k dospělosti a někdy až k usedlosti, obzvlášť pokud zažila svůj vrchol popularity o generaci dříve.

Společenský kontext a stereotypy

Na vnímání jména má vliv i to, s jakou sociální vrstvou, věkem nebo veřejnou osobností je spojováno. Mnoho jmen také reprezentuje sílu, úspěch či moc, nebo naopak slabost. Jméno Adéla mohlo být v jednu dobu symbolem sebevědomé, mladé ženy, dnes jej však média a okolí často spojují s „manažerkou středního věku“, nikoliv nutně pejorativně, ale jinak než před dvaceti lety. Stejně tak jméno jako Dorota, Rozálie či Stázina, dříve považovaná za obstarožní, si díky televizním postavám a trendu návratu k původním tvarům získávají novou oblibu.

Každé jméno má své období

Jména mají životní cyklus. Zpočátku znějí nově, pak se rozšíří a dosáhnou vrcholu, což se často děje v jedné dekádě, a nakonec začnou být spojována jen se staršími ženami a odcházející generací. To je případ jmen jako Michaela, Lucie nebo Adéla, které se v 90. letech těšily masivní oblibě, na přelomu tisíciletí začaly pozvolna ztrácet, a dnes začínají působit stejně „dospěle“ jako pro nás dříve jména Jana nebo Eva. Naproti tomu jména jako Anežka, populární v předválečném období, nebo Štěpánka, která měla svůj boom v 70. letech, zažívají návrat v na vlně retro-šik stylu. Vypadají na papíře starosvětsky, ale ve skutečnosti jsou vnímána jako okouzlující a originální.

Příliš dětská nebo dospělá jména

Vnímání jmen se výrazně proměňuje také s věkem nositele. Jméno, které působí mile a roztomile u malého dítěte, může ve zralém věku znít nezvykle nebo dokonce nepatřičně. Například Tonička či Emička znějí u batolat něžně a přitažlivě, ale u dospělé ženy mohou vyvolávat dojem neformálnosti nebo přílišné infantilnosti. Naopak plné formy jako Antonie nebo Emilie mohou v dětství působit příliš vážně nebo stroze. Ošemetná jsou také jména s výrazně dětským zabarvením, která nemají přirozenou „dospělou“ variantu – například Lili, Sisi nebo Jasmína. Rodiče by proto při výběru měli zvažovat nejen to, jak bude jméno znít v první fázi života dítěte, ale i jak se bude vyjímat v dospělosti, při pracovním pohovoru či na vizitce lékařky, soudkyně nebo diplomata.
 

Inspirují i seriálové hity

Proměňuje se také intenzita zahraničních vlivů na výběr jmen. Dříve byl silný vliv němčiny, latiny nebo hebrejštiny, v 80. a 90. letech minulého století se naplno projevil vliv  inspiraci ze západní popkultury, filmů a televizních seriálů. Oblíbená byla především anglosaská jména, a tak se u nás rodily děti jako Nicole, Kevin, Denis, Jessica nebo Jennifer. Po roce 2000 ale nastal posun: cizí jména sice nezmizela, ale preference se přesunula k mezinárodně srozumitelným, ale méně okázalým variantám, jako je například Emma, Ella, Laura, Sofia, Adam, Oliver či Alex.

Ve 10. a 20. letech 21. století nabral na síle trend krátkých, jednoduchých a foneticky čistých jmen, která mohou znít současně česky i světově. Dnešní rodiče tak často hledají kompromis mezi tradicí a globální použitelností, jméno má být originální, ale zároveň funkční napříč jazyky. Výrazně se také rozšířil kulturní horizont: kromě anglických jmen pronikají i inspirace z francouzštiny, skandinávských zemí či hebrejských a slovanských kořenů.

Trend krátkých jmen napříč světem

V posledních letech výrazně stoupá obliba krátkých jmen – nejčastěji dvouslabičných nebo dokonce jednoslabičných. Tento trend je patrný nejen v Česku, ale také ve Skandinávii, Německu, Francii či v anglicky mluvících zemích. Rodiče často volí jména jako Ema, Mia, Ela, Zoe, Max, Kai, Leo, Ben nebo Oli, protože působí moderně, snadno se vyslovují i píší, jsou mezinárodně srozumitelná a dobře zapadají do dnešní dynamické doby. Vliv mají i digitální média a sociální sítě, kde se krátká jména lépe pamatují a vizuálně působí minimalisticky. Kromě praktičnosti přispívá k jejich popularitě i snaha odlišit se od generace rodičů, která dávala přednost delším a klasičtějším jménům. Výsledkem je vlna svěžích a jednoduchých jmen, která často ani nepotřebují zdrobnělinu – znějí přirozeně tak, jak jsou.

Proč se některá jména nestárnou?

Existují jména, která jako by se držela mimo proud času. Tereza, Anna nebo Eliška zůstávají populární i po desetiletí, často díky své univerzálnosti a přítomnosti v různých jazykových prostředích. Nestárnou ani jména, která nejsou tak hojně frekventovaná, a tím se nestihnou opotřebovat – například Lea, Klára nebo Nela.

Jména stárnou podobně jako móda nebo interiérový design, každá doba má své preference a zpětně některé prvky z minulosti znovu objevuje. To, jak vnímáme jména, je směsicí zvukové estetiky, kolektivní zkušenosti i kultury, v níž žijeme. A tak zatímco Adéla se momentálně přesouvá na seznam jmen „zralých“, Bětka slaví svůj roztomilý návrat. Ale kdo ví, za pár let může být všechno zase jinak.

Takto svoje dítě nepojmenujete: Zde jsou ženská jména s největší karmickou zátěží. Do života mohou přinést bolest