Lucie Vondráčková: Osud ví nejlíp, co s námi

Rozhovory jsou pro vás už určitě rutina. Schválně, jak byste zahájila interview sama se sebou? O čem se vám teď nejvíc chce mluvit?

Popravdě? Už dlouho se mi vůbec mluvit nechce. Rozhovory, které dělám, jsou a byly hlavně o práci. Herci i zpěváci je ale musejí dělat, i když se jim zrovna bortí život. A víte, čeho jsem si všimla? Zásadně se liší rozhovory s muži a ženami. Pánové mluví o práci, o svých koníčcích. Málokdy se jich redaktoři zeptají na rodinu. U žen je to opačně. Aby mohly říct něco o své práci, předchází osm otázek na rodinu a soukromý život. Zvláštní.

Nakolik se v písničkách odráží to, co právě prožíváte?

Desky jsou jako kronika. Ovšem skvělý textař to umí napsat tak, že emoce, kterou ví, že zrovna prožíváte, bude platná i pro ostatní. To je důvod, proč nerada zpívám vlastní texty. Neumím se v nich schovat. Proto mám na Růži (nové album pozn., red.:) jen jeden.

Co vás bavilo jako malou holku?

Skákat gumu, dělat přemety, hrát si na klepadle, lízat vitacit a jezdit na Vánoce k babičce. Taky jsem milovala zvířata, četla Rychlé šípy a Káju Maříka, vracela flašky a kupovala si pak nanuk Jumbo nebo žvejkačku Bajo. Pořád jsem tancovala a učila se choreografie z videoklipů, které bězely u sousedů. Ti totiž měli satelit a chytali MTV.

Prostě jste muziku měla v krvi odjakživa, však jste se už od dětství věnovala hraní a zpívání. V čem jste jiná než na začátku kariéry?

Konečně teď, v osmatřiceti a po dvou dětech, mě poslouchá hlas. Nevím, čím to je, ale splnil se mi sen. Dřív jsem ve zpěvu měla rezervy a moc jsem si nevěřila. Ale teď se mi zpíváním krásně vyjadřují pocity a příběhy... Můj hlas prý dostal i jinou barvu, vřelejší, sametovější.

Je mi jasné, že tohle období pro vás nebylo a asi není jednoduché. Přesto, co vám právě teď dělá radost?

Nejsem moc typ člověka, co se nechá nadlouho srazit osudem na kolena. Celá naše rodina je zvyklá hodně pracovat a práce, kterou máme rádi, nás podrží v momentech, kdy se třeba jiné životní aspekty hroutí. Ale nejvíc funguje péče o děti. Udrží vás v realitě, prostě musíte fungovat. Připravit jim svačinu, teple je obléknout, odvézt na kole do školy, na kroužky, uvařit večeři, přečíst pohádku, blbnout s nimi a smát se... Nejde si dát pauzu, což je pro mě velká záchrana. A pak taky přátelé a fanoušci. Jejich sílu jsem si poprvé pořádně uvědomila až teď. Nikdy na jejich podporu nezapomenu.

Celý rozhovor si přečtěte v prosincovém vydání Světa ženy!