Extrémní proměny: Monika Blažková žije pro ostatní, ale teď musí zachránit sebe. „Začít pubertu se sto dvaceti kily? Peklo.“

Zbavit se obezity, která vznikla už v dětství, je jedna z nejtěžších životních výzev a málokdo si skutečně dokáže představit, co to obnáší. Nejde jen o shození kil. Obezita z dětství je hluboce zakořeněná nejen v těle, ale i v hlavě. Své o tom ví i další hrdinka Extrémních proměn, Monika Blažková. Její tělo je za léta zvyké na určitý energetický přísun, zpomalený metabolismus, narušené signály hladu a sytosti. A psychika se mezitím naučí obranám: jídlo jako útěcha, přejídání jako odreagování, neustálá sebekritika. Lidé, kteří vyrůstali s nadváhou, často nikdy nepoznali pocit lehkosti, rychlého pohybu, zdravého sebevědomí. Místo toho si nesou desítky let poznámek typu: „nepřidávej si“, „nejez tolik“, „nejsi moc velká na to tričko?“. To všechno se zažere hluboko pod kůži a z obezity se stane nejen fyzický problém, ale i forma identity, která člověku brání uvěřit, že může být někým jiným. Podívejte se na Moničin příběh.

Nejprve ale začněme tím, jak Monika oznamuje mamince radostnou novinku:

Na začátku byla lžička oříškového krému u postele

„U postele mám schovaný lísko-oříškový krém, ale ten je spíš na nervy,“ přiznává Monika, zatímco se rozhlíží po jídelním stanu. Jídlo je pro ni zásadním tématem už od dětství – byť vyrůstala v domě se zahradou a domácí zeleninou, jedla hlavně pečivo, párky a školní obědy odmítala. „Já jsem řekla, že to nechci a nikdo mě nenutil.“ Její maminka Pavlína dodává: „Snažili jsme se, byla i v ozdravovně, ale nemělo to žádný význam. Monika byla takové to dítě, které si jde do obchodu za zády koupit to, co potřebuje.“ Monika bojuje s nadváhou od malička. A až teď si je jistá, že se musí změnit. Je si plně vědoma špatných stravovacích návyků, ví, že se nehýbe, protože jí to nejde, k tomu má náročné zaměstnání, a to jak po psychické, tak fyzické stránce. Její extrémní obezita Monice brání na cestě k jejímu velkému snu: žít aktivně, šťastně a s partnerem v budoucnu založit rodinu.

„Začít pubertu se sto dvaceti kily? Velice těžké.“

Moničin boj s tělem má hluboké kořeny. „Když mi bylo šest let, váha začala strmě stoupat a během dalších šesti let jsem se vyškrábala na sto dvacet kilo. Začít pubertu se sto dvaceti kily je velice těžké. Na základce byla šikana. Občas to tam přeháněli,“ říká Monika se slzami v očích. A její bolest je slyšet i dál: „Člověk v pubertě dělá různé věci a má různé myšlenky, ať už jsou to myšlenky na sebevraždu nebo něco jiného…“

Zlom v dospělosti přichází většinou pozdě a často až po nějakém zásadním šoku, jakým může být zhroucení zdraví, rozchod, tlak okolí. Jenže právě tehdy bývá nejtěžší začít. Nejen že tělo nefunguje jako dřív, ale i celkové životní okolnosti jsou proti: práce, děti, stres, peníze. Obezita, která se tvořila roky, se nedá odstranit přes noc. Navíc je často spojená s hlubokým studem, lidé se stydí chodit do fitka, kde se všichni „hýbou rychleji“, stydí se jíst zdravě, protože jim to nikdo nevysvětlil, a nedůvěřují si, že vydrží. Navíc čelí neustálým očekáváním a radám typu: „Prostě méně jez a víc se hýbej“. Jenže právě tohle u chronické obezity nestačí. Potřebují vedení, trpělivost a podporu – a především odvahu vzdát se staré role: toho, kdo si všechno nechá líbit a všechno sní.

„Striptýzky s rohlíkem – naše týdenní strava.“

Rodinné stravování, řízené rytmem každodenního stresu, nemohlo dopadnout jinak. „Když jsme přišli ze školy, tak nám babička ohřála kuřecí párky: striptýzky. K tomu nám dala rohlíky, a to byla naše týdenní strava. Každý den,“ vzpomíná Monika. Dnes už ví, že základy zdraví se staví v dětství a ona měla pod nohama jen nejistou budoucnost.

Zdravotní sestra zachraňuje ostatní. Ale kdo zachrání ji?

„Práce všeobecné sestry je i posláním, tak jak to všichni skloňují, ale také musíme být z něčeho živí,“ říká Monika. Dny začíná ve čtyři třicet ráno, jídlo sní během tří minut někde u zdi, občas si na noční objedná fastfood. „Pro mě je ale lehčí starat se o ostatní než o sebe.“ Její maminka Pavlína o ní říká: „Je cílevědomá. Sice má starosti, ale je houževnatá. Když se něco stane, tak se o nás stará. Je to taková naše doktorka.“ Monika přitom stojí na vlastních nohou, Splácí hypotéku, na kterou je sama. Momentálně, na začátku proměn rekonstruuje své bydlení, proto dočasně bydlí zpět u rodičů.

Osobní trenérka: U mladých lidí se obezita mění v chronickou past

Moničin případ není výjimečný – podle osobní trenérky Martiny Křížové, která se specializuje na obézní klienty ve věku 18–35 let, je začarovaný kruh obezity v mladém věku obzvlášť zrádný. „Tělo si na nadváhu velmi rychle zvykne. Vzniká chronický zánět, zpomaluje se metabolismus a hlavně psychika dostane tvrdou ránu. U mladých žen je to často spojeno s pocity viny a neúspěchu, které je paralyzují. Navíc – když začnou hubnout, tělo protestuje. Hubnutí není jen fyzická dřina, ale hlavně psychická válka.“ Osobní trenérka a výživová poradkyně upozorňuje, že když člověk vyrůstá s obezitou, ztrácí základní návyky. „Nepoznají pocit nasycení, neumí plánovat jídlo, bojí se pohybu. A co je nejhorší – už nevěří, že by to mohli změnit. Musíme jim ukázat, že mohou.“

První vážení: 139 kilo a porce, které Monika nedává

„Na bootcampu je pro mě jídla hrozně moc, takže ty svačiny občas létají do koše,“ přiznává Monika. Přechod ze zmatku a nepravidelnosti do řádu je těžší, než čekala. „Mám po snídani a moc mi to nesedlo. Možná to dneska ani celé nesním.“

Nutriční poradce Extrémních proměn Miloslav Šindelář, který s Monikou hledá cestu k pravidelnosti, to shrnuje: „Monika nebyla zvyklá jíst přes den. Vynechávala snídaně, vynechávala svačiny, takže teď je to pro ni problém.“ Když jí ukáže ideální denní jídelníček, je její reakce výmluvná: „Hrozně moc jídla.“ Přesto dodává: „Na bootcampu se snažím naučit jíst tak, aby mi nebylo špatně a těžko. Rozhodla jsem se, že si nastavím budíčky a upozornění. Jinak bych to nezvládla.“ Strava a denní režim je totiž naprosto jiný, než je Monika zvyklá. "Můj pracovní den je takový, že ráno vstávám o půl páté, o čtvrt na šest dojedu do práce. Pak máme překlady na klasické oddělení nebo třeba příjmy z operačních sálů, takže třeba nestíháme oběd. Kolega nebo kolegyně pro něj pak skočí a během tří minut se to někde na rožku sní. Na noční si objednáme třeba nějaký fastfood. Někdy je práce tolik, že to člověk ani nestihne.“

Největší překážka? Věřit, že si to zaslouží

Osobní trenérka Martina Křížová přiznává: „U většiny mladých žen s extrémní nadváhou není problém v těle, ale v hlavě. Ony často nevěří, že mají právo být štíhlé, zdravé, krásné. Snaží se všem vyhovět, pečují o druhé a samy sobě nic nedopřejí. A to je pak ten začarovaný kruh – když hubnou, okolí to ani nevnímá, protože si na ně zvyklo jako na oběť.“  A poradce Miroslav Šindelář dodává: „Hubnutí není o tom, že by vůbec nejedla, ale o nějaké pravidelnosti. Je to o tom nastavit si nějaký režim a řád.“ Podívejte se na Moničinu návštěvu u nutričního poradce a rady odborníků:

Vztah v krizi, budoucnost nejasná

Na bootcampu Monika bojuje i se samotou. „Přemýšlím, co asi dělá můj chlap, jestli na mě nezapomněl, jestli mě má pořád rád. Krizi ve vztahu máme proto, že máme jiné priority a pořád se mnou nekomunikuje. Chybí mi, hrozně moc,“ svěřuje se. Přesto se nevzdává. „Málokdy se stane, že nedotáhnu do cíle něco, co jsem si usmyslela. Nikdy jsem neměla možnost věnovat se sama sobě, vždycky jsem se snažila dělat spokojené a šťastné všechny ostatní. Extrémní proměny jsou příležitost změnit život a začít myslet sama na sebe.“

Sledujte příběh Moniky ve středu ve 22:20 na TV Nova.

Příčin obezity může být mnoho. Sebepoškozování nezdravou stravou: Obezita může být i důsledkem traumatu z dětství