Státníci, politici, vojevůdci i diktátoři. Po boku mnohých historických osobností stály ženy, které měly vliv, inspirovaly nebo alespoň působily skandály. Každopádně řeč není o manželkách, ale milenkách, které byly sice přitažlivé, některé i chytré, ale ne vždycky dopadl jejich milenecký vztah šťastně. Zajímají vás pikantní historky z daleké i nedávné historie? Zkuste si otestovat své znalosti v našem kvízu.
Být milenkou? Není o co stát. Být věčně ta druhá a doufat, že se váš drahý rozvede, není nic veselého. Dnešní společnost milenky odsuzuje, což se dělo i v historii. Je ale pravda, že status milenky nebyl nikdy úplně jednoznačný. Někdy byly považovány za hříšnice a zůstávaly ve stínu svého milence, jindy svou pozici dávaly na odiv a užívaly si popularity a zájmu lidí, kteří se snažily jejich prostřednictvím získat výhody. Milenky, které zná historie, obvykle vynikaly inteligencí, šarmem a odvahou. Jejich příběhy jsou důkazem toho, že dějiny nejsou jen o silných mužích, ale i o ženách, jež stály po jejich boku.
Zatímco v současnosti bývá mimomanželský vztah vnímán jako osobní selhání, v historii to bylo jinak. Lidé často uzavírali sňatky z mocenských a majetkových důvodů, takže se o lásce nedalo mluvit. Pak se stávalo, že získal jejich srdce někdo jiný. Ovšem panovníci i významní muži si udržovali milenky nejen z touhy, ale i z potřeby prestiže či zajištění vlivu. A ženy, které tuto roli přijaly, ji dokázaly často využít na maximum.
Doporučujeme
reklama
Milenky napříč historií
V období středověku a raného novověku cizoložství trestalo poměrně přísně, ovšem pokud šlo o panovníky, obvykle církev zavírala oči. Milenky bývaly dokonce běžnou součástí dvora. V tomto období se dokázaly prosadit například madam Diane de Poitiers u francouzského dvora či Barbara Villiers u anglického krále Karla II. a obě měly velkou moc. Přimlouvaly se u panovníků za lidi, nad kterými držely ochrannou ruku, udělovaly přízeň, doporučovaly dvořany či umělce a uměly panovníkům vnuknout názory, které potřebovaly. Mnozí lidé je nenáviděli, jiní jim nadbíhali, i když o upřímnosti se nedalo mluvit. Dokud ale milenka nebyla pro krále či trůn hrozbou, bývala často respektovanou osobností u dvora.
Později v 19. století se s příchodem měšťanské morálky začal obraz milenky měnit, což je patrné i z literárních děl. Anna Karenina neo paní Bovaryová jsou klasickými příklady postav, jež se staly symbolem touhy po lásce, která zašla příliš daleko a neskončila dobře. Ve 20. století s nástupem feminismu a emancipace pak začal obraz milenky získávat nový rozměr, mnohdy šlo o ženy nezávislé na mužích, které netoužily ani tak po vlivu, jako spíše po vášni, naplnění a touze po dobrodružství. Ve společnosti ale přesto zůstalo a zůstává milenka jako žena s cejchem na čele. Zatímco muž, který má milenku, je chlapák, milenka je ta špatná, která rozvrací manželství.
