Ideál krásy v 15. století
Klíčem k úspěchu byl přirozený vzhled. Plavé dlouhé vlasy, vysoké čelo, bělostná barva kůže a lehce narůžovělé tváře. Postava měla být silnější, ideální byla žena krev a mléko.
Ideál krásy v 15. století
Když už si na sebe ženy chtěly nanést rtěnku, preferovány byly neutrální a světlé odstíny. Tmavé rtěnky byly neodmyslitelně spojeny s ženami "nižší morálky", kam patřily herečky, operní zpěvačky a prostitutky.
Ideál krásy v 15. století
Skoro až mrtvolně bílé barvy kůže mohly docílit jen urozené ženy z vyšších kruhů společnosti. Ty totiž nemusely pracovat na poli a nebyly intenzivně vystavovány slunečnímu svitu.
Ideál krásy v 15. století
Přirozeně hubené dámy měly v období renesance značnou nevýhodu. Preferovány byly ženy s kypřejšími tvary, protože se všeobecně věřilo, že jsou plodnější a mají větší šanci porodit velké množství zdravých dětí.
Ideál krásy ze 17. století
Na portrétu je k vidění chudá německá šlechtična Anna Margareta von Haugwitz. Dle dobových záznamů je právě ona hotovým ztělesněním ideálu krásy 17. století. Kvůli nedostatku bohatsví ji nečekal příliš veselý život. Vše se ale změnilo, když se provdala za hraběte Carla Gustafa Wrangela, nejbohatšího muže Švédska. Vzájemně se milovali a Anna Maragreta se svým mužem prožila velice šťastné manželství.
Ideál krásy ze 17. století
Anglo-nizozemský malíř portrétů Cornelis Janssens van Ceulen znázornil ve svém díle Alatheu Howard, hraběnku z Arundelu. Obraz pocházející z roku 1619 dokonale ukazuje, jak měla tehdejší dáma vypadat, aby ji ostatní považovali za krásnou. Bílý make-up značí její aristokraticky původ. Obočí má přirozené, rty a tváře jsou jemně namalované.
Ideál krásy ze 17. století
Pro pochopení ideálu krásy 17. století se stačí podívat na oficiální portréty králových milenek. Příkladem za všechny může být herečka a milenka anglického krále Karla II. Jmenovala se Eleanor 'Nell' Gwyn a přesně odpovídala tehdejším normám. Měla bledou, ne-li průsvitnou barvu kůže, ruměnce ve tvářích a hnědou barvu vlasů.
Ideál krásy ze 17. století
Pro zpevnění a omlazení "povislé pleti" byly hojně doporučovány živočišné tuky, alkohol, moč či květinové vody.
Recept zaměřený na konkrétní ochablé a povislé části kůže zněl následovně: "Smíchejte v hliněné nádobě směs kuřecího a husího tuku, borovice, kalafuny, smoly a terpentýnu. Tuto směs pak smíchejte s voskem, ochlaďte, naneste na místo, které chřadne nebo se nevyvíjí rovnoměrně, a nechte zaschnout."
"Umírněnější" recept na zjemnění pokožky cituje francouzský chemik Nicolas Lemery: "Umývejte se vlastní močí nebo růžovou vodou smíchanou s vínem, případně připravte odvar z citronové kůry."
Ideál krásy v 19. století
Kosmetika z 19. století byla povětšinou ryze přírodní. Stále byla preferována bledá barva pleti, které ženy dosáhly tím, že pily ocet, citronovou šťávu či třikrát denně užívaly drcenou křídu. Když se chtěly červenat, sáhly po jahodách. Kruhy pod očima získávaly poměrně snadnou, byť nepříjemnou cestou. Stačilo trpět nedostatkem spánku.
Ideál krásy v 19. století
Ideální ženská postava měla tvar přesýpacích hodin. Klíčem k úspěchu byl vosí pas, který od 20. let 19. století nabíral na čím dál tím větší popularitě. Ženský pas měl mít asi 55 cm. V ten moment přišly na řadu korzety a tragické následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zaznamenán je případ, kdy měla žena kvůli korzetu žebra tak stlačená, že jí propíchla játra.
Ideál krásy v 19. století
Nesmírná krása rakouské císařovny Sissi byla výsledkem přísné disciplíny a neustálé péče o vzhled. Z dnešního pohledu měla Alžběta Bavorská nepochybně poruchu příjmu potravy. Ačkoliv měřila 172 cm, její váha nikdy nepřesáhla 52 kilogramů. Dokonale splnila požadavky na ideální pas, měřil totiž pouhých 50 cm, někteří životopisci uvádějí dokonce i 47 cm. Dopřávala si masky na obličej ze syrového hovězího masa či rozdrcených jahod, pravidelně se koupala v teplé lázni s olivovým olejem. Její dietní postupy spočívaly i v pití šťávy ze syrového masa.
Ideál krásy v 19. století
Rakouská císařovna Alžběta Bavorská (Sissi) o sobě sama říkala, že je "otrokem svých vlasů". Byly její pýchou, vizitkou a štěstím. Vzbuzovaly obdiv. Tradovalo se, že vlasy císařovny sahaly až k patám. Díky neustálé péči, kterou Sissi označovala jako "náboženský rituál", byly prakticky bez jediné chybičky. Její dvorní dámy jí každý den po dobu tří hodin vlasy česaly a počítaly každý vypadlý vlas. Co tři týdny si své husté vlasy nechávala mýt několika desítkami vaječných žloutků a dvanácti nejlepšími lahvemi koňaku.
