Když se u mé matky začaly projevovat první známky demence, věděla jsem, že nastal čas převzít roli pečovatelky.
Paní Jarmila měla s maminkou velmi hezký vztah. Maminka bydlela u ní, její vnoučata ji milovala.
Jednoho dne ale maminka Jarmilu naprosto šokovala. Oznámila jí, že si dala žádanku do domova důchodců. A že od nich brzy odejde.
Jarmila byla šokovaná. Neuměla si to představit a těšila se, že se bude o maminku starat. Ano, bylo to někdy velmi obtížné, ale nikdy by. ji nenapadlo, že ji maminka opustí. A ještě k tomu do domova!
Jenže ta byla rozhodnutá. Několik dní nemluvila, necítila se dobře. Ostatně i důvodem jejího rozhodnutí bylo to, že se cítila na obtíž. Uvědomovala si, že už vůbec nezvládne to, co dříve.
Až po čase se paní Jarmile povedlo diskusi s maminkou otevřít. A přineslo to ovoce. Dohodly se na kompromisu.
Maminka zatím nikam nepůjde a v rodině dostane víc prostoru. Jarmila se rozhodla obrátit i na odborníky a k nim domů teď dojíždí sociální služba.
Maminka se už necítí tak moc jako přítěž. Přitom jí nikdy nebyla. Jejich vztah se velmi zlepšil. Je férový, rovný, naprosto upřímný.
Jarmila si teď s maminkou hodně povídá. Každý den a o věcech, které spolu nikdy předtím neřešily.
Povídají si i o tom, jak je těžké stárnout. Ale dokážou se společně zasmát i tomu. Pochopily se vzájemně. I Jarmila se mamince svěřila s tím, jaké to je být dcerou, která má mámu, ale bojí se, že ji jednoho dne ztratí.
Povídají si o všem. A jsou šťastné. I když Jarmila si teď uvědomuje, že jednou maminka skutečně možná bude chtít zase do domova. A zela jistě ji jednou ztratí...
Ale je to jiné. Jarmila už ví, že nebude mamince jednou bránit. Dokonce ji s láskou doprovodí a bude za ní denně chodit.
