Koronavirus a vše s ním spojené straší někoho méně, jiného více. My dospělí můžeme sledovat tiskové konference, zprávy, pořady, nebo si o tom můžeme promluvit s partnerem, rodinou či kamarády. Ale jak se se vším tím zmatkem vyrovnávají naše děti, které dostávají jen kusé informace a ne vždy jim správně rozumí?
Informace nám pomáhají k vyhodnocování situace a volbě strategií, které nám v případě nebezpečí mohou pomoct. Není to ale jen potřeba dospělých. Pro děti jsou srozumitelné informace stejně tak důležité. Co se týká koronaviru, tak ale ne všemu dobře rozumí, protože tomu zcela nerozumíme ani my. Je to pro nás všechny něco nového, u čeho nevíme zcela přesně, jak se chová, a to v nás oprávněně vzbuzuje úzkost.
„Dítě většinou ví, že jde o novou nebezpečnou nemoc, která může způsobit i smrt. Naše emoce děti cítí, i když si o nich přímo nepovídáme. Všechno to, co k nim přichází, potřebují zpracovat a vytvořit si vlastní ‚naivní‘ teorii, která jím bude dávat smysl,“ vysvětluje vnímání smrti u dětí Mgr. Barbora Racková, terapeutka Poradny Vigvam, ve které zajišťují terapeutickou pomoc rodinám, kde někdo zemřel.
Mnoho se toho od začátku pandemie změnilo pro nás i pro ně. Denní řád je jiný a to i v případě, kdy se snažíme, abychom ho co nejvíce dodržovaly. Dětem chybí sociální vazby a to, na co byly běžně zvyklé. Poslouchají dospělé, jak si o koronaviru povídají, a zřejmě ne všemu zcela rozumí. Informace, které zpracovávají, nepocházejí pouze z toho, co zaslechnou z médií, nebo o čem si dospělí povídají. Mnohé také pochopí z toho, jak jsme naladění a jak na naše emoce tento stav působí.
Když si děti konečně zvyknou na nová pravidla, nový řád a nový denní režim, přijde nové opatření a opět se musí naladit na situaci, která je jiná, ale opět není standardní. Probíhá mnoho změn v krátkém čase a adaptace na ně je složitější i proto, že dítě může postrádat své zdroje, ze kterých by za obvyklé situace mohlo čerpat (kroužky, týmové sportovní aktivity, dětská centra, mimoškolní setkávání se s kamarády atp.)
Stejně jako máme my potřebu si o tématu povídat, sdílet ho, ať už osobně nebo na sociálních sítích, děti téma potřebují zpracovat svým způsobem. Nemusíte se tedy divit a nemusí vás děsit, když si děti začnou spontánně hrát, že je někdo nemocný nebo že dokonce umírá. V tomto ohledu je dobré ani děti nehodnotit, nemoralizovat a nezakazovat jim hraní na toto téma, v dobré víře, že se to nedělá, že něco přivolají, nebo že je to nevhodné.
„Hra je pro dítě nejpřirozenějším způsobem jak zpracovat co potřebuje a jak ze sebe dostat emoce, které má. Při hře dítě přirozeně vyjádří to, co ho trápí. Potlačené myšlenky i emoce vyjádří svým vlastním způsobem a tempem, skrz hru se vyrovnává s tíživými zážitky a přehrává si, co ho trápí,“ říká terapeutka Racková
Hra může být také dobrým nástrojem i pro nás. Jemnou formou nám může pomoct otevírat témata, kterých bychom se jinak báli a v běžném hovoru bychom na ně třeba ani nenašli odvahu.
„Můžeme se dítěte zvídavě ptát, co se při hře děje, jak se tam kdo má. Být tam pro něj přítomní, ale nehodnotit hru, neopravovat ho. Důležité je také nepřehlcovat děti informacemi, ale pravdivě jim odpovídat na to, na co se ptají. Zároveň ho můžeme ujistit, že věříme v to, že to dobře zvládneme,“ uzavírá Barbora Racková.
Na otázky odpovídala:
Mgr. Barbora Racková je terapeutka Poradny Vigvam. Tématem smrti se v rámci své praxe zabývá 8 let, terapeutické a krizově-intervenční práci s dětmi se věnuje 13 let, z toho 8 let pracovala s dětmi na lince důvěry Linka Bezpečí. Je vycvičena v hlubinném a psychodynamickém směru (SUR), zároveň se věnuje existenciální psychoterapii, se zamřenením na existenciální hagioterapii, z těchto směrů především čerpá v problematice smrti.
