I ti nejšťastnější z rodičů, jejichž děti se pubertou prokoušou celkem lehce, narazí na nějaký problém. K těm, které neminou prakticky nikoho, patří zejména náhlé potíže ve vzájemné komunikaci.
Na sobě hledejte chyby a na svém puberťákovi klady. Nebojte se, však on si to v hlavě srovná a dojde mu, jaké on má chyby a jaké vy zase klady.
Mluvte zásadně konstruktivně – říkejte, co ANO, nikoli co NE. Tedy například „Můžeš být venku až do deseti“ místo „Ne abys přišel později než v deset“.
Žádejte, aby konstruktivně mluvil i on. Neakceptujte, co nechce, pokud nedokáže říct, co chce.
Zkuste každou věc posoudit z hlediska závažnosti. To, že ráno dlouho spí nebo má pořád na uších sluchátka, je jistě méně na škodu, než kdyby si píchal heroin či střílel po spolužácích pistolí.
Všechno, co požadujete, říkejte vytrvale a vlídně, nikoli nárazově a hádavě, což automaticky vyvolává odpor. Předem si připravte přijatelné argumenty – tím, že budete zdůrazňovat, jaké to bylo za vašich časů, nikoho nepřesvědčíte.
Nebuďte ve svých požadavcích maximalističtí. Laťku nároků zvedejte pozvolna a nezapomínejte každý úspěch pochválit (bez ironie!).
Pokud se zmýlíte, přiznejte svou chybu, popřípadě se omluvte, uveďte věc na pravou míru apod. Tím se nijak neponižujete – naopak, ukazujete svému potomkovi, jak se má správně chovat on.
Pravda o dospívání Žilkové: Přísný otec ji zrazoval od herectví a zvířecího mazlíčka jí naservíroval k obědu
