Přejít k hlavnímu obsahu

Anorexie se může týkat nejen vaší dcery, ale i syna: Mladík Zach Schermele se podělil o svůj šokující příběh o boji s touto nemocí

Info ikona
Anorexie

Zach Schermele vyrůstal jako každý jiný obyčejný chlapec. Mezi jeho hračkami nechyběly náklaďáky, podíval se na lov a fandil fotbalovému týmu. Přesto však tento stereotypní dospívající chlapec z Montany musel bojovat s anorexií – nemocí, která je spojována především s dívkami.

Nemoc, které na pohlaví nezáleží

Mentální anorexie je jedním z nejvíce stereotypních a stigmatizovaných stavů duševního zdraví ve Spojených státech. Podle Národního institutu duševního zdraví má také na svědomí nejvíce životů. Ačkoliv je mentální anorexie spojována v drtivé většině s mladými osobami ženského pohlaví, ve skutečnosti neexistují žádná geografická, genderově specifická nebo generační kritéria pro oběti poruch příjmu potravy. Podle asociace National Association for Anorexia and Associated Disorders trpí v současnosti ve Spojených státech nejméně 30 milionů lidí všech věkových kategorií a pohlaví poruchou příjmu potravy.

Nízké sebevědomí již od dětství

Zach přitom bojoval se svým tělesným vzhledem podle svých slov celý život. V páté třídě se prý celé hodiny schovával pod hotelovou postelí, aby ho jeho vlastní rodina neviděla v plavkách. Před největší běžeckou událostí na střední škole pak spořádal celý pytlík palačinkového těsta, aby si uklidnil nervy. Na podzim roku 2016 se ve svých 16 letech připojil k plaveckému týmu na škole. Téměř měsíc držel dietu a jedl tak málo, jak to jen šlo. Nějakou dobu si pak liboval ve volných plavkách, ale brzy musel tým opustit, jelikož si jeho rodina nemohla dovolit zaplatit členský příspěvek. Doma měl navíc stresující prostředí, takže neměl na jídlo ani chuť. Brzy po odchodu z plaveckého týmu jeho porucha příjmu potravy vyvrcholila, kdy nepřijímal téměř žádnou potravu. Výsledkem bylo, že měl čistou hlavu, cítil se hubený a všechno pro něj bylo tak obtížné, že ho to odvádělo od rodinných problémů. Jednoho dne pak omdlel doma na podlaze obývacího pokoje, zatímco jeho vyděšení rodiče přihlíželi.

Přiznat si pravdu bylo těžké

Poté, co skoro zemřel na nízkou hladinu cukru, si uvědomil, že je třeba změnit stravovací návyky. Jeho matka ho donutila navštívit nejbližšího terapeuta pro poruchy příjmu potravy, ale Zach si stále odmítal připustit anorexii. Asi po měsíci ambulantní léčby, když se s rodiči dohadoval o dalším léčebném postupu, mu prolítla hlavou myšlenka, že by raději zemřel, než aby se cítil tlustý. V tom okamžiku si konečně uvědomil, že mají jeho rodiče pravdu a on má skutečně velký problém… Trvalo dlouho, než Zach svou diagnózu poruchy příjmu potravy přijal. Když strávil skoro dva měsíce po střední škole na intenzivní ambulantní terapii, nikdo z jeho přátel netušil proč. Až do svého prvního sezení v poradně Zach nikdy neřekl nahlas slovo „anorexie“. „Anorektičky jsou jen dívky, to se mě netýká,“ říkal si Zach. Ale stalo se. Po měsících vyčerpávajících sezení, prolitých slzách a dlouhých pohledech do zrcadla, si Zach konečně přiznal pravdu a rozhodl se s anorexií bojovat. Od té chvíle přestal bojovat s procesem uzdravování a uvědomil si, že našel hodnotu sám sebe, kdy zatoužil být žurnalistou. Navzdory občasným záchvatům vzteku pokračoval v terapii celkem rok s několika různými poradci.  Dnes má ze sebe Zach radost, jelikož si uvědomil, jaké má štěstí, že překonal mentální anorexii. Stal se dokonce národním velvyslancem největší neziskové organizace zaměřené na poruchy příjmu potravy Project HEAL.

Zdroj článku