Básnířka Vladimíra Čerepková prošla dětským domovem i blázincem. Emigrovala do Francie a byla femme fatale českých beatniků

Vladimíra Čerepková, básnířka, jejíž jméno bývá dodnes spojováno s českou beat generation, patřila k těm lidem, jejichž životní osud by vydal na román. Narodila se 4. února 1946 a už samotné její dětství by vydalo na román. Otec, který byl důstojníkem Rudé armády, z jejího života brzy zmizel a o tom, co byl zač, Vladimíra ráda vyprávěla vymyšlené příběhy. Jednou tvrdila, že to byl herec, jindy zase inženýr, příště dokonce cikán. Coby otec byl každopádně nezodpovědný a rodinu opustil velmi záhy.

Mezi pasťákem a blázincem

Matka o Vladimíru příliš nestála a nezvládala její výchovu. Dívka proto vyrůstala převážně v dětských domovech, internátech a psychiatrických ústavech, protože se třikrát pokusila o sebevraždu. Bylo jí souzeno vyrůstat bez pevného zázemí a už tehdy v ní klíčil pocit vykořenění, který se později stal jedním z hlavních motivů její poezie. Sama často říkala, že se nikdy necítila skutečně doma, a že psaní bylo jejím jediným útočištěm.

Útěchu nalézala také u svých čtyřnohých přátel. Milovala psy a tak je chodila venčit i cizím lidem. Mimo domov ostatně trávila většinu času, ať s kamarádkami, nebo pokukováním po klucích. Někdy také kradla jídlo v obchodech, často opravdu proto, že měla hlad. Doma se ukazovala sporadicky, někdy přespávala i u kamarádek. A tak se nebylo čemu divit, když skončila v pasťáku.

Cesta k beatnické scéně

Právě v tomto období se dostala k poezii, když se začala pokoušet zachytit své sny, pocity a bolest v krátkých verších. V té době ukončila základní školu a nastoupila na učiliště, kde se měla učit malovat porcelán. Po třech měsících ale utekla a pracovala jako servírka, uklízečka i prodavačka. V pouhých šestnácti letech sklouzla dokonce i k prostituci a skončila znovu v pasťáku. Následovaly dva pokusy o sebevraždu, které ji přivedly do Bohnic a odtud putovala do Domova výchovy mládeže v Nejdku. Zdejší podmínky ji ale dohnaly jen k dalšímu pokusu o sebevraždu.

Během této doby se v jednom pasťáku setkala sa studenty druhého ročníku katedry režie na FAMU Tomášem Škrdlantem a Luborem Dohnalem, kteří v ústavu natáčeli dokument a její básně ukázali Františkovi Hrubínovi. S jeho pomocí se dívku podařilo dostat ze spárů ústavů a její hvězda začala stoupat. Ještě před osmnáctinami se stala součástí pražské umělecké a beatnické scény, která se soustředila kolem poetické vinárny Viola. Tam vystupovala po boku Václava Hraběte a Inky Machulkové. Její syrová poezie, často připomínající bluesové písně, působila jako zjevení. Lidé ji vnímali jako výjimečný hlas generace hledající svobodu, autenticitu a pravdu v těžké době komunistického režimu.

Beatnická femme fatale

Vladimíra Čerepková byla od počátku spojována s výrazem „femme fatale české beat generation“. Její krása, temperament i vnitřní zranitelnost muže přitahovaly, ale její vztahy bývaly komplikované. Sama říkala, že nikdy nedokázala najít skutečné zakotvení, ať už v lásce nebo v rodinném životě. Toužila po něze a stabilitě, ale zároveň ji fascinovala svoboda a bohémský způsob života. Zamilovávala se často, její lásky však končily stejně rychle, jako začínaly. Muži jejímu ojedinělému charismatu houfně podléhali, ona si jejich pozornosti užívala. Stejně jako svobody. Nemusela dělat nic, žila ze dne na den s tím, co jí kdo dal, a nerespektovala žádná pravidla.

Její první sbírka s názvem Ryba k rybě mluví vyšla v roce 1969 a okamžitě zaujala svou originalitou i otevřeností. Byla to poezie temná, plná melancholie, ale zároveň silně rytmická, až hudební. Tento debut ale zároveň vyšel v době, kdy se Čerepkové život obrátil vzhůru nohama. Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 odešla do Francie, opět hledající svobodu. Exil pro ni znamenal jak únik od nesvobody, tak i nové začátky.

Divoký život ve Francii

Život ve Francii však nebyl snadný. Čerepková se ocitla v cizině bez rodiny, bez domova, často bez peněz a někdy i bez dokladů. Přesto se pohybovala v intelektuálních a uměleckých kruzích a také se ocitla v hippie komunitách, kde experimentovala s drogami a žila bohémským, až tuláckým způsobem života. Poezie jí zůstávala jedinou jistotou. V exilu vydala několik dalších sbírek, například Ztráta řeči, Extra dry silence, Zimní derviš či Nabíledni prázdno. Tyto verše nesly jiný tón než její raná tvorba, byly plné nostalgie, pocitu odloučení a smutku z toho, že nikdy nenajde skutečný domov.

Také vztahy nespoutané básnířky byly divoké. Vdát se stihla ještě v Československu a to za zvukaře karlínského divadla Oldřicha Blechu. Manželství vydrželo pouhý rok a půl a skončilo přátelským rozvodem. V té době už měla Vladimíra vztah s charismatickým Bolivijcem Juanem Fernandezem, který v Praze studoval novinařinu. Vzala si ho za muže, i když na ni žárlil a dokonce ji bil. Když emigrovala do Paříže, dala se dohromady se studentem Pierrem, kterého chtěl Juan nejdříve zabít, ale nakonec od něj přijal peníze za zařízení rozvodu.

S Pierrem se odstěhovali do komuny, kde žili v ruinách bez sociálního zařízení, což Vladimíru brzy přestalo bavit a vrátila se do Paříže. Dala se dohromady s o dvacet let mladším studentem Janem, ale dál udržovala kontakt s Pierrem. Oba muži se nakonec spřátelili a až do její smrti oba střídavě svoji velkou lásku podporovali.

Poklidný konec v exilu

Její životní osud bývá přirovnáván k příběhu Arthura Rimbauda, básníka, který rovněž spojil talent, nespoutanost a sebedestrukci. Čerepková byla často popisována jako žena na hraně, přitažlivá, talentovaná, ale také vnitřně rozpolcená, zmítaná mezi touhou po lásce a nutkáním utíkat pryč. Její vztahy v exilu většinou končily zklamáním a ona sama procházela obdobími samoty i psychické krize.

Přesto na ni nezapomínali ani čeští literární kritici a čtenáři. Po roce 1989 začala její díla znovu vycházet i doma a mladší generace ji objevovala jako legendární básnířku beatnického proudu. Novinářka Alice Horáčková dokonce napsala její obsáhlý životopis s názvem Vladimíra Čerepková – Beatnická femme fatale, který byl nominován na cenu Magnesia Litera. Kniha přiblížila nejen její tvorbu, ale i nelehký a dramatický život, v němž se prolínala vášeň, bohémská svoboda a hluboký smutek. Vladimíra Čerepková zemřela 11. srpna 2013 ve francouzském městečku Saint-Valéry-en-Caux ve věku sedmašedesáti let.

Zajímají vás neobyčejné ženy? Přečtěte si o Emily Warren Roebling, která postavila Brooklynský most.